Od prezidenta republiky už podruhé převezme výsadu, která má být udělována jen jednou za život.
Jaroslav Bureš ji už jednou dostal, ale na podzim 2000 se jí kvůli politické kariéře vzdal. Teď ale soudcovský mandát potřebuje znovu, aby mohl stanout v čele Nejvyššího soudu České republiky.
Právě ve slově "podruhé" je skryto velké nebezpečí.
Být soudcem je opravdu výsada. Společnost si oprávněně hýčká skupinu lidí, která má rozhodovat spory znesvářených stran. Soudce není automat na trestání. Soudce má hledat spravedlnost tam, kde ji ostatní neumí nebo nechtějí nalézt. Nezávislosti má pomáhat doživotní jmenování, aby soudce nerozhodoval pod strachem, že se jeho verdikt znelíbí někomu, kdo ho kvůli tomu odvolá. Zákon výslovně pamatuje i na finanční nezávislost.
Jaroslav Bureš už jednou nám všem vzkázal, že o karanténu nestojí. Že raději zkusí svět politiky a bude ministrem. A potom prezidentem. A potom členem Legislativní rady vlády. Všude politika, kde se člověk o kompromisy, obchody a taktizování otře a umaže, ani neví jak.
Nekuřáci tomu porozumí. Vstupte v čistém oblečení třeba jen do zádveří lidové pivnice. Dlouhé dny bude z vašich šatů cítit štiplavý zápach cigaret. Můžete se dušovat, že jste v žádné hospodě nevysedávali, ale vaše čistota je pryč. Zůstává podezření: možná nevysedávali, možná ano. A kdo ví, s kým jste se jen v zádveří potkali.
Bureš nebyl jen v zádveří. V politickém prostředí se po odevzdání soudcovského taláru pohyboval pět let a nebyl apoštolem ctností. Když se chtěl dostat do prezidentské funkce, uvedl nejprve v novinovém rozhovoru, že se jako soudce zastal chartisty. Vypadalo to na připsání kladných bodů. Jenže vzápětí se ukázalo, že šlo o člena KSČ, který Chartu 77 nikdy nepodepsal. Otakaru Motejlovi, který rovněž kandidoval na prezidenta, Bureš vyčetl, že před řadou let smrtelně zranil při dopravní nehodě chodce a veřejně o tom neinformoval. Výtka ještě byla slyšet, když novináři objevili, že i sám Bureš při nezaviněné nehodě usmrtil chodce.#reklama
Aniž by si vypral zakouřené oblečení, je Bureš nyní přesvědčený, že je opět čistý, politikou neovlivněný a že může zpátky do soudcovského světa. A rovnou na jeden z vůbec nejvyšších postů. Nepodstoupí očistný proces, který by prověřil jeho nezávislost. Nebude postupně okresním a krajským soudcem. Stane se rovnou nejvyšším.
Lze pochopit, že život někdy soudce přiměje, aby svou funkci opustil. Musí se třeba postarat o nemocnou partnerku, dítě, rodiče. Pak i návrat může být obecně přijatelný. Ale zadat si v takové pauze s politikou?
Jaroslav Bureš prohlašoval, že jako člen Legislativní rady vlády rozjede očistu džungle zákonů. Vyčistí je od zbytečností, vyhází nesmysly, vše zpřehlední.
Nevyčistil nic. Kdyby u tohoto úkolu vydržel, jeho kontakt s politikou by nevadil a pro společnost by odvedl užitečnou práci. O taktickém žonglování se soudcovským mandátem se to při nejlepší vůli říci nedá.
