A také příležitostí k úvahám o tom, jak českou státnost proměnilo dvou a půl-leté členství v Evropské unii. Zprava i zleva zazní pravděpodobně hlasy proti dalšímu prohlubování politické integrace Evropské Unie.
Jak se však vyrovnat s tím, že každé ekonomické (liberalizační a integrační či protekcionářské a desintegrační) rozhodnutí je současně také rozhodnutím povýtce politickým. A že tedy každý krok směřující k ekonomické integraci je také krokem mířícím k politické integraci?
Restrikce přístupu obyvatel Rumunska a Bulharska na pracovní trh v Británii a v Irsku ohlášená tento týden není jen ekonomicky ochranářským opatřením, ale také pohříchu politickým krokem vycházejícím oportunisticky vstříc domácí politické poptávce.
Stejně politicky "integrační" je i rozhodnutí Polska a dalších zemí ve střední Evropě svůj trh Rumunům a Bulharům otevřít. Jejich ekonomiky by se bez jejich pracovní síly buď obešly, nebo by ji dokázaly importovat levněji například z Ukrajiny.
Projekt Evropské unie byl od počátku projektem politickým. Když Francouzi Monnet a Schumann konstruovali poválečné uspořádání vztahů s Německem, měli na paměti výsostně politický cíl: ukončit téměř dvě století válek mezi oběma zeměmi. Prostředkem se staly limity na těžbu uhlí a výrobu ocele, z které se tavily zbraně. Není bez zajímavosti, že Monnet se stal v roce 1956 předsedou akčního výboru pro Spojené státy evropské.
Pokud tedy někteří čeští politikové varují před Evropskou unií jako federálním superstátem, v kterém se oni a jejich voliči cítí nesvobodni, klamou sami sebe i veřejnost. Evropská (hospodářská) společenství směřovala k tomuto modelu od samého počátku.
Volání českých eurorealistů, aby se EU proměnila v pouhou zónu volného obchodu, připomíná nářek sportovců, kteří postoupili z nižší soutěže do extraligy a dožadují se změny pravidel. Zvětšit hřiště nebo alespoň šestku pod košem. Zrušit rozhodčí, protože jediná správná (a spravedlivá) pravidla zná a umí určit přece domácí pivot.
Ekonomická integrace nemůže být nepolitická. Každé otevření, či naopak omezení trhu, stanovení kvót, sjednocení či naopak deharmonizace daně z přidané hodnoty jsou povýtce politickým rozhodnutím. Sled a rovnováha těchto rozhodnutí ovlivňují v konečném důsledku voličskou přízeň. A zprávy a události z posledních týdnů a měsíců naznačují, že právě proces další a hlubší ekonomické integrace naráží v některých členských zemích na hranice domácí politické prostupnosti.
Přežívající a existující protekcionářství na vnitřním trhu Evropské unie má své velice jemné, často mediálně obtížně uchopitelné nuance. Ochrana vlastních, (národních) ekonomických zájmů projektovaná zčásti do loňského odmítnutí Evropské ústavy ve Francii a v Nizozemsku tak paradoxně brání větší politické integraci účinněji, než obavy těch, kteří stejně hlasitě varují před politickým sjednocováním i před ekonomický ochranářstvím.
A představa Evropské unie, ve které se členské země v globalizovaném světě vzdají ochotně veškeré ochrany svých národních ekonomických zájmů (v Británii zhmotněná v neochotě přijmout společnou evropskou měnu) výměnou za nedotknutelnost všech symbolů svých (někdy ne tak dávno obnovených) státností, je naivní a poněkud euro-nerealistická.
Ivan Kytka; [email protected]
