reklama
 
 
Eva Turnová

Sbohem, přirozenosti! O mladém stáří a věčném mládí

10. 2. 2012 9:55
Foto: Aktuálně.cz
Spousta starých lidí si právem připadá odstrčená, mimo dnešní podivnou realitu

„Dnes už se pro informace nechodí do kaváren, kde měla šedivá hlava svou platnost. Situace, kdy seděl dědeček nebo babička v čele stolu a rodina naslouchala jejich příběhům, je mnohem větší sci-fi než stará paní s notebookem ve fitku," píše pro Aktuálně.cz překladatelka a baskytaristka skupiny The Plastic People of The Universe Eva Turnová.

Poprvé jsem měla pocit, že jsem stará, když mi bylo pět, máma se zasekla někde v sousední chatě na návštěvě, bylo sice jaro, ale začalo sněžit. Vzala jsem smetáček a lopatku a začala jsem zametat sníh z trávníku, protože jsem myslela, že už zůstanu navždy sama.

Podobně tíživý pocit jsem měla, když jsem se šla v sedmnácti přihlásit na basket a řekli mi, že už je pozdě. Tak jsem si řekla, že napíšu knihu o tom, jak je člověku v sedmnácti, když už má vlastně skoro všechno za sebou. A pak, když se mi narodila dcera, jezdila jsem s kočárkem po Petříně a měla dojem, že mi poslední zbytky mládí právě protékají skrz prsty. Časem mi došlo, že stáří je hodně subjektivní záležitost. U mě většinou vyvolaná nějakým pocitem, že jsem v roli oběti, tudíž nic neprožívám a nemůžu se hnout z místa. Prvních třicet let života mě pocit stáří pronásledoval docela často.

Naproti tomu můj dědeček, který si až do smrti schovával v kůlně pod linem nahou fotku své bývalé milenky, mi připadal věčně mladý. Jen kůže mu stárla a čím dál víc času trávil v nemocnici kvůli infarktovým stavům, které měl z cigaret, co si sám vyráběl z vajglů odhozených na ulici. Ale jinak se neměnil. Asi tím, že byl ukotvený sám v sobě. Nikdy se nesnažil čas nijak „doběhnout". Jako by ho spíš zastavil.

Kdyby jel včera se mnou v tramvaji a zaslechl tenhle rozhovor dvou puberťaček: „Ty jo to byl úplně úža kluk, ho lavýskuju, ten je bestovní, jdem zejtra někam felit…", pravděpodobně by se k nim naklonil a zeptal by se: „Dívenky, můžete mi prozradit, co znamená to „felit"?"

Ale můžeme mluvit i o tom, že dřív, když fungovaly velké rodiny, měli starší příslušníci větší pocit potřebnosti, že současná doba tíhne k izolaci, což je pro starší lidi náročné. Nemusím mluvit o tom, že důchody jsou malé, starý člověk často nevypadá nejlíp, sužují ho nemoci, přichází o přátele… ale stejně hrozná může být vlastně i puberta, kdy je člověk s dětskou duší najednou v divném obalu ženy.

Spíš jde o to, že dnešní doba neholduje přirozenosti. S příchodem photoshopů řadové chodkyně na ulicích nekorespondují s modelkami na obálkách časopisů. Výsledkem dnešního trendu jsou pak šedesátileté paní v bokovkách, po liftingu, na antidepresivech. Umělá vizáž, umělá nálada, virtuální přátelství.

Dnes už se pro informace nechodí do kaváren, kde měla šedivá hlava svou platnost. Situace, kdy seděl dědeček nebo babička v čele stolu a rodina naslouchala jejich příběhům, je mnohem větší sci-fi než stará paní s notebookem ve fitku. A spousta starých lidí ani s trendem doby jít nechce, právem si pak připadají odstrčení, mimo dnešní podivnou realitu. Do jisté míry ale vždycky existuje věc volby a vnitřního nastavení. Sami si nezvednou důchod, neobživnou své přátele, neodhodí berle. Ale nějak svůj život vytvářet můžou.

Když moje dcera začala tak nějak souvisle mluvit, řekla mi: „Mami, dáš mi tu svou sukni? Nemyslím hned, ale až umřeš…" Řekla jsem si: je to vlastně taková hra a jde o to mít z ní co nejvíc. Jak říkají mí staří kamarádi: „V závěru jsi stejně jenom prostě delší nebo kratší dobu mrtvej, než ostatní. Co je to v porovnání s vesmírem."

autor: Eva Turnová | 10. 2. 2012 9:55

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama