Kultura pomalu vykukuje ven z covidové vlny. U nás i na mezinárodní úrovni. Z tradiční benátské přehlídky, kde se výtvarníci pravidelně střídají s architekty, svítí do světa nové urbanistické vize a evropské deníky tomuto osvěžení věnují velkou pozornost. To vše bohužel bez české účasti - československý pavilon je zavřený. Ani Bratislava, ani Praha si nedaly tu práci, aby ho něčím inspirativním zaplnily.
Jistě se teď bude donekonečna připomínat, že pavilon mají tentokrát pod svými křídly Slováci, takže je to hlavně jejich chyba. Ti zas budou opakovat, že budova je poničená po předchozí výstavě Stanislava Kolíbala z roku 2019 a dost dobře se v ní nedá hned tak něco udělat. Jenže ani ze strany české Národní galerie nebyl nijak patrný zájem, aby se to nějak podařilo.
A příležitost být u toho nechalo ležet ladem i ministerstvo kultury. Což je s podivem, vede-li ho politik, který úspěch "českých značek" v mezinárodním provozu považuje za podmínku nutnou k oživení zájmu o kulturu v celé společnosti. Když se Češi nebudou předvádět alespoň na takovýchto velkých světových akcích, ztratí se časem z výtvarné kulturní mapy úplně.
Zakřičet si ve dveřích
S propagací zdejší kultury v zahraničí je to ovšem bídné všeobecně. Benátská bienále ukazují, v čem může být zakopaný pes. Výtvarná prezentace v československém pavilonu se nakonec vždycky nějak dá dohromady, více či méně úspěšně. Málokdy se ale náš umělec dostane do hlavní výstavy v pavilonu italském, který je centrem události a nejvíce se o něm mluví, protože tamní expozici dává dohromady z celosvětové nabídky vždy jeden respektovaný kurátor.
V roce 2019 se této společné velké výstavy účastnilo přes sedmdesát umělců, český mezi nimi ale chyběl. Měli jsme jen svého samostatně prezentovaného Kolíbala. Podobně v roce 2018, kdy běželo pro změnu architektonické bienále na téma Freespace, tedy sdíleného prostoru coby hlavního úkolu architektury, prezentovala v československém pavilonu svůj projekt UNES-CO Kateřina Šedá. V hlavní expozici Češi opět nebyli. Naposledy se nám podařilo proniknout do velké mezinárodní výstavy "u Italů" v roce 2017 díky Lubošovi Plnému.
Proč o české umělce není zájem? Možná na sebe na mezinárodní scéně nejsou schopni upozornit i proto, že je nedokážeme dostatečně propagovat. I výtvarné umění vyžaduje - podobně jako film - intenzivní lobbing. V pozitivním smyslu slova, samozřejmě.
Ve světě politicky preferovaného kumštu, jakým film i výtvarné umění včetně architektury jsou (provokují, točí se v nich peníze, jsou snobsky přitažlivé pro velmi bohaté i střední vrstvy), se lze sotva prosadit bez otevírání těch správných dveří, v nichž je třeba volat "jsme tady, děláme dobré věci". I oscarové úspěchy českých filmů v zahraničí mají své vlivné ambasadory, Oscary se musí vylobbovat a na to se najímají speciální společnosti, které to umí. Těžko očekávat, že ve výtvarném umění to bude jinak.
Z Rotterdamu do Benátek
Česko dlouhodobě podceňuje svou kulturní sebeprezentaci. Málo vyváží to, co jej ve světě vždy ctilo, tedy kulturu. Včetně té designové, průmyslové.
Samozřejmě se dá vždy říct, že úspěchy na festivalech a v mezinárodních cenách se českým dílům vyhýbají, protože se tady natáčejí pro svět nezajímavé filmy a píšou nezajímavé knihy. Že se zkrátka v celé české společnosti nic inspirativního neděje. Jenže dokud to nejprve nezkusíme ověřit systematickou a dlouhodobou podporou české kultury v zahraničí, nemůžeme to dost dobře zjistit.
Dílo českého spisovatele se do hledáčku Nobelovy ceny nedostane nejen bez švédských a anglických překladů, ale ani bez trvalé prezentace v cizích médiích. V rámci Českého literárního centra se sice leccos stihne - pochvalu zaslouží například propagace na Lipském knižním veletrhu před dvěma lety, kde byla Česká republika hlavním hostem -, ale objem peněz, které na tyto účely plynou, je ve srovnání s jinými zeměmi směšný.
Co můžeme pořídit za deset milionů korun, když kupříkladu výrazně menší Dánsko vynakládá na propagaci a podporu své literatury v zahraničí čtyřnásobek?
A kupříkladu film Seveřané chápou jako vývozní artikl, podle toho se k němu chovají, takže České filmové centrum může Dány považovat jen za nedostižný příklad a tiše jim závidět.
Čím je země a její jazyk menší, tím větší a systematičtější podporu místní kultura pro úspěch za hranicemi potřebuje. Nakonec, jako obvykle, je tedy všechno jen otázkou priorit, které ale někdo na základě politické dohody musí určit a také za nimi jít.
Česko ještě pořád může navázat na tradici a prezentovat se výtvarným uměním i architekturou - jako to umělo ve 20. století. Může to ale skončit i tak, že budeme soutěžit jen na laciném popkulturním poli. Benátky jsme vypustili, Eurovision Song Contest v Rotterdamu ovšem český reprezentant Ben Cristovao stihl. Snad to jednou bude naopak.
Video: Expozice Evy Koťátkové na benátském bienále v roce 2013.
