Karel Hvížďala Karel Hvížďala | Komentáře
18. 2. 2016 7:30

Seehofer proti Merkelové jako Zeman proti Sobotkovi. V hlavní roli emoce

Bavorský premiér i český prezident používají běžence jako politickou zbraň. Na své protivníky útočí osobně.
Co je uvnitř, nikdo neví. (Merkelová a Sobotka pózují fotografům v Berlíně, 2014.)
Co je uvnitř, nikdo neví. (Merkelová a Sobotka pózují fotografům v Berlíně, 2014.) | Foto: ČTK

Vztahy mezi bavorským předsedou CSU Horstem Seehoferem a kancléřkou Angelou Merkelovou a vztahy českého prezidenta Miloše Zemana a premiéra Bohuslava Sobotky vykazují jisté nepřehlédnutelné paralely, na které bych rád upozornil, protože mohou mít podobné důsledky.

Seehofer i Zeman používají běžence jako politickou zbraň. Na své protivníky útočí osobně a činí tak místo argumenty spíše silnými emociálními výlevy a často ničím nepodloženými prognózami, a to vše v domnění, že získají v příštích volbách větší podporu voličů. Oba útočníci přitom pracují se starými stereotypy: Seehofer navazuje na Franze Josefa Strausse a Edmunda Stoibera, kteří vždy útočili na kancléře, ale nikdy se nikdo z jejich strany CSU kancléřem nestal. Podobně Miloš Zeman cítí zášť vůči Bohuslavu Sobotkovi od 24. ledna 2003, tedy třináct let. Tehdy nebyl zvolen poprvé prezidentem právě kvůli skupině sociálnědemokratických poslanců, mezi kterými byl i Sobotka. To si pamatuje, a proto i na známé schůzce v Lánech v říjnu 2013 se pokusil Sobotku z čela strany odstranit a dosadit tam Michala Haška, který ho dlouho bezvýhradně podporuje. Zemanovy útoky na Sobotku pokračují, jen s větší hrubostí a neomaleností.

Naproti tomu kancléřka Merkelová hovoří vždy o krizi jako o politickém problému a prakticky nikdy není osobní. Co se přitom odehrává v ní samotné, připomněl Nico Fried v Süddeutsche Zeitung, nikdo neví. Seehofer je podle něj opačný typ a politiku dělá skrz své emoce. On nekritizuje jednání Merkelové, ale jí jako osobu: pro něj představuje "hluboké zklamání", což v důsledku znamená, že "to od něj vyžaduje velkou trpělivost", a "to ho enormně zatěžuje", atd.

A podobně premiér Sobotka jen velmi decentně oznamuje, že prezident by se "neměl vyjadřovat způsobem, který sráží pověst prezidentského úřadu" a snaží se urážet hroty útokům výroky jako "Já si myslím, že jsme profesionálové a že jsme schopni komunikovat, navzdory tomu, že na některé otázky máme odlišný názor. Určitě se lišíme i v tom, co je a co není moderní levicová politika." Naproti tomu Miloš Zeman dělá stejně jako Seehofer politiku pomocí personifikovaných emocí. Například v souvislosti se Sobotkovým jednáním v roce 2003, které zjevně nehodlá odpustit a znova připomíná, nedávno řekl: "Mám-li být smířlivý, musím říci, že lidsky dokážu pochopit, jestliže zrádce omlouvá svoji vlastní zradu." Jindy zas hovořil o tom, čím premiér ohrožuje Českou republiku: "Svou váhavostí, svou nerozhodností a řadou dalších zdánlivě smířlivých a zdánlivě humanistických gest, která podle mého názoru nedoceňují reálné nebezpečí." Na mysli měl muslimské běžence, o nichž se domnívá, že se letos převalí přes Českou republiku. A to necituji příklad nejkřiklavější, kdy Zeman hovořil o odstranění politiků kalašnikovem.

Jeden rozdíl mezi Seehoferem a Zemanem je ale markantní: Zeman hovoří brutálněji, a to přesto, že na rozdíl od Bavorska k nám žádní uprchlíci nechtějí. Kdyby podobně hovořil pan Seehofer, musel by z politiky odejít. Cíle mají ale podobné: Zeman vyvolává virtuální strach a pokouší se sesadit Sobotku, Seehofer by rád díky migrační krizi sesadil kancléřku. Oba velice umně pracují s tzv. ekonomikou pozornosti: svými emocionálními výroky se častěji dostávají do médií a do sociálních sítí v domnění, že jim to pomůže v dalším uskutečňování osobních politických cílů. Zároveň počítají s tím, že přítomnost v médiích je důležitější než obsah jejich sdělení.

Merkelová se Sobotkou i za takto vyhrocených situací zůstávají většinou klidní, pokračují v jednáních s poker face, jejich vnějšek neprozrazuje žádné výraznější změny, spíš z nich vyzařuje vnitřní síla.

Jestli to bude stačit, uvidíme: v Německu proběhnou letos zemské volby, u nás komunální a doplňovací senátní volby. A v nich nepůjde o co nejnižší uprchlické kvóty, ale o co nejvyšší výsledky. Přestože Angela Merkelová je za svou uprchlickou politiku v Německu kritizovaná a její preference padají, průzkumy veřejného mínění ukazují, že křesťanští demokraté a jejich politika má pořád většinovou podporu: věří jim 38 procent dotázaných, zatímco sociálním demokratům jen 14 procent.

Přitom se v německé politice jiná silná figura než Angela Merkelová dosud nevyprofilovala. Pokud tedy svou politiku v pátek v Bruselu obhájí i proti visegrádské čtyřce a některým dalším zemím a podaří se jí příliv emigrantů na jaře zastavit, pak asi ve funkci nějakou dobu vydrží, protože ví, že žádná země se sama s uprchlickou krizí vypořádat nemůže: řešení musí být pouze celoevropské. Už ani Ficovo heslo Chráníme Slovensko tak nefunguje a preference jeho straně mírně klesají, takže možná nebude moci vládnout sama.

Chránit se dá jen Evropa jako celek. Jenže v době vypjatých emocí, které eskalují lidé, jako jsou Horst Seehofer (má větší podporu jen v Bavorsku, šéf frakce křesťanských demokratů Volker Kauder tvrdí, že za kancléřkou stojí většina členů CDU a CSU) a Miloš Zeman (podle jednoho z posledních průzkumů ho podporuje 60 procent Čechů) argumenty ztrácejí na váze. To může být největší problém, hlavně proto, že vysvětlit voličům dnešní složitou situaci je velmi obtížné. Emoce se rychle proměňují a jsou málo předvídatelné.

 

Právě se děje

Další zprávy