V pátek dopoledne přijal papež František ve Vatikánu Miloše Zemana a jeho manželku Ivanu. Český prezident o přijetí velmi stál. Původně toužil po tom, aby Jeho Svatost přijela do Česka při výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Tento záměr však nevyšel, papež má jiné plány.
Audience v Apoštolském paláci trvala zhruba hodinu. František požehnal základním kamenům hospiců, které Miloš Zeman přivezl z Česka. A česká hlava státu také využila příležitosti a představila nejvyššímu šéfovi katolické církve a „zástupci Boha na zemi“ ředitele hradního protokolu Jindřicha Forejta. Údajně byl popsán jako „nejdůležitější, hluboce věřící člověk“, a jak Zeman doufá, „budoucí velvyslanec ve Vatikánu“.
Tím se však Forejt má stát až ke konci Zemanova funkčního období. Můžeme říci: je pěkné, že prezident svému věrnému služebníkovi hodlá vyplnit jeho velké přání, to jest aby se stal ambasadorem u Svatého stolce. (Zároveň je zjevné, že nějaký služební zákon Zemana nezajímá.)
Od Františka dostal český prezident pero. „Slibuji, že s ním nevyhlásím válku,“ neodpustil si vtípek. Nakonec proč ne, jednak je to Zeman, a za druhé papež nevypadá jako suchar.
Proč prezident tolik stál o setkání s hlavou katolické církve? Zdá se to přece na první pohled dosti absurdní. Hrubián Zeman, ateista, který dlouhodobě vystupoval (už toho nechal, už to tolik netáhne) proti tomu, aby byl českým církvím vrácen či nahrazen ukradený majetek. Bylo to jedno z velkých témat jeho prezidentské kampaně.
Ještě za jeho vlády, které předsedal Jiří Rusnok, Zeman horoval pro změnu zákona o církevních restitucích. Chtěl ho upravit tak, aby aspoň církve dostávaly v příštích letech nižší částky, než jim Parlament za vlády Petra Nečase (ODS) přiklepl. Nepodařilo se mu to.
Důvodů, proč český prezident toužil po papeži, najdeme víc. Základní je však zřejmě jeden: František je světová celebrita číslo jedna. Postava nesmírně populární, skromná, přitahující takřka nekonečnou pozornost vším, co dělá. Pro Zemana byla audience ve Vatikánu prozatím naprostý vrchol jeho zahraničních cest. O tom není pochyb. A zvládl ji dobře.
Setkání dvou provokatérů
S papežem ho také leccos pojí. František je skromný muž, který odmítá pompu a opakovaně vyzývá církev, aby byla chudá. Preláty v Německu, Polsku, ale i v jiných zemích tím nemálo dráždí. Jeho pohled na homosexuály nebo na jiná náboženství je na katolickou církev hodně radikální, ba převratný. František je takový tichý tweetující revolucionář.
Zeman se rovněž těší pověsti člověka, který je osobně skromný, nezáleží mu na majetku. Jeho spornou kariéru, to uznávají i Zemanovi kritici, neprovázejí podezření, že by sám něco vytuneloval, že by si nakradl, bažil po miliardách. V době svého zimního spánku se stáhl na Vysočinu, četl, pil slivovici, krmil se buřty a plavil na nafukovacím člunu po rybníku. Vzor důchodcovské nenáročnosti.
Navíc Zeman, podobně jako papež, i když ve zcela jiných oblastech a evidentně plánovitě, provokuje své okolí na druhou. Prezidentskou funkci vykonává netradičně (slabé slovo), neváhá si proti sobě popudit akademickou obec, veřejnoprávní média, mladé lidi. Jeho protivládní, proruská zahraniční politika dohání ministra zahraničí Zaorálka i část opozice (tu nekomunistickou a nepopulistickou) k šílenství.
Setkali se tedy dva lidé, které lze označit za enfant terrible, i když by bylo pro oba příhodnější zvolit spíše sousloví viellard terrible (děsný stařec). A jistě, dá se na ně nahlížet i opačně, jako na dvě naprosté protivy. Jedna - ta vatikánská, aby nedošlo k omylu - je ze své podstaty skromná, milující, k lásce neustále vyzývající. Provokuje právě tím, jak odmítá moc, násilí, lhostejnost, povýšenost.
Zeman koná přesně naopak. Vzhlíží k autoritářům, jako je Putin (možná ho k papeži přitahuje, že je hlavou a pánem mocné, hierarchicky organizované katolické struktury), intrikuje, pamatuje si „až za hrob“, co mu kdo provedl, a minimálně do svého skonu po něm půjde, bude bažit po pomstě. Je to muž nestřídmý, proslulý nezřízeným pitím, nezřízeným bonmotováním, chorobnou sebestředností.
Všichni jsme jen hříšníci
Nebylo by tedy moudřejší, kdyby papež takového státníka s opačným předznamenáním nepřijal? František je kněz, musí mít pochopení pro hříšníka. Sám je hříšný člověk. Z pohledu víry není žádný rozdíl mezi Milošem Zemanem a papežem; oba hřeší, oba se musejí spoléhat na boží milost. Navíc se zdá, že moc Svatého stolce, moc Františka, funguje i na ateistu Miloše.
Ve Vatikánu se zřejmě projevilo Zemanovo lepší já (každý z nás má své lepší já). Nechal papežem požehnat základní kameny k hospici v Hradci Králové a k sociálnímu domovu se zvláštním režimem hospicového typu v Újezdu u Brna. Český prezident je znám svou „posedlostí“ hospici, nebo, to by možná řekl on, svou „hospicovou pozitivní deviací“.
Apeluje opakovaně na církve, aby peníze za ukradený majetek, které dostanou zpět, investovaly do péče o staré lidi. Hospice prezident vnímá jako svoje hobby. „Pokud jste někdo navštívili eldéenku (Léčebnu dlouhodobě nemocných), tak víte, že tam odkládají své staré příbuzné jako vyřazenou ledničku, nikdo se o ně nestará, zatímco hospice jsou příkladem humanitárního odchodu ze života,“ pravil kupříkladu.
A před cestou se nechal slyšet: „Spolu s těmito kameny s sebou odvážím také osudy řady lidí, kteří budou vysvobozeni ze ztráty lidské důstojnosti.“
Zeman se ve Vatikánu účastnil také modlitby za vlast. Nepátrejme, co se asi tak nekřesťanovi honí hlavou během modlitby k Bohu či Ježíši. Ke komu se vlastně upíná? K sobě? Český prezident prostě ve Vatikánu nechal propuknout své lepší já. Ostudu neudělal. Česku neškodil. Zaplať pánbůh.