Končí prázdniny, ve středu začíná výuka. Snad bude probíhat normálně, bez zavírání škol kvůli covidu. Česká školní inspekce zveřejnila zprávu o průzkumu nazvanou Návrat žáků k prezenčnímu vzdělávání v základních a středních školách. Z ní vyplývá neradostné zjištění: vážné mezery ve znalostech a dovednostech má po distanční výuce minimálně 36,5 tisíce žáků základních škol a 18 tisíc středoškoláků. Na prvním stupni zhruba každý třicátý osmý žák. Na druhém každý dvacátý, na střední škole každý dvaadvacátý.
Učitelům to komplikuje výuku, vědomostní mezery jsou podle vyjádření třídních učitelů tak hluboké, že jejich doplnění zabere nejméně celý nadcházející školní rok. Situace se značně liší podle krajů, cituji: "Nejvyšší podíl tříd s výskytem žáků, kterým zbývá doplnit značné množství učiva, vykazovali učitelé z Ústeckého, Libereckého, Karlovarského a Královéhradeckého kraje, naopak nejnižší podíl byl vykázán v Kraji Vysočina, ve Zlínském kraji a v Pardubickém kraji." - Mimochodem nic překvapivého, jen se posílil a prohloubil nežádoucí stav předpandemický.
Čísla jsou věrohodná a představují spíše spodní odhad problému. Česká školní inspekce průzkum prováděla na zhruba tisícovce škol, na 500 základních a 500 středních.
Na otázku Radiožurnálu, co znamená "závažná mezera ve znalostech a dovednostech", odpověděl ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal následovně: "My jsme zjišťovali vzdělanostní rozdíly, tedy rozdíl mezi žáky, kteří byli zapojení do vzdělávání, a mezi těmi, kteří v něm různým způsobem absentovali v různé míře a intenzitě. A mezi těmi, kteří například v on-line vzdělávání být zapojení nemohli. Anebo ti, kteří se vůbec do vzdělávání distančního nezapojili, takže jsou to vlastně výrazné vzdělanostní rozdíly mezi žáky, které v průběhu distančního vzdělávání vznikly."
Inspektor Zatloukal zmínil ještě jednu velmi neblahou okolnost: "Česká republika ve vlivu rodinného prostředí na vzdělávání žáků i ve srovnání s ostatními vzdělávacími systémy dominuje v tom negativním slova smyslu. My jsme v podstatě jedna ze sedmi zemí, kde za posledních 20 let se ta situace v tomto ohledu nezlepšila. Jsme jediná země, kde se zhoršila. Takže to je jakoby jev, který bohužel jenom potvrzuje ten trend, že se úplně nedaří ve vzdělávacím systému ty nepříznivé vlivy rodinného prostředí minimalizovat nebo eliminovat." Odtud plyne, že školy, učitelé, musí za mnohé rodiče, rodiny "zaskakovat", nahrazovat je.
Škrtnout zbytečné biflování
Pandemie a on-line výuka přinesly tedy těžké problémy (10 tisíc dětí se dostalo zcela mimo vyučovací systém, což je strašné zjištění), ale měly i své výhody. Už jsem o tom psal vícekrát, rodiče, pokud měli zájem, mohli při výuce po internetu vidět, jak vypadá a jak nesnadná je práce učitele. A mohli také vidět, co který kantor pro jejich potomka dělá. A ještě něco: Najednou se s dětmi museli učit více sami.
Druhý přínos: Ministerstvo školství zřejmě naplno pochopilo, že se u nás zhusta vyučují úplné zbytečnosti, které v životě vůbec nepoužijete. Nebude snad potřeba dohánět tolik věcí, když se některé "biflovací" (encyklopedické) složky nadobro škrtnou.
Připravuje se zásadní revize rámcových vzdělávacích programů, jež má reagovat na fakt, že jsme se jako společnost změnili, máme jiné priority, změnila se věda, nemá smysl rvát si do hlavy, jak správně zapojit polovodičovou diodu, když to stejně zřejmě nikdy v životě nepoužiju a když v ruce denně držím mobil, jehož fungování většina z nás nechápe, a přece ho běžně používá. Národní pedagogický institut České republiky již sepsal Podrobný přehled redukcí vzdělávacího obsahu, tam vidíte, co by se dál nemělo učit. Obecně řečeno jsou to věci, u nichž nelze jasně odpovědět na otázku "k čemu mi to v životě bude" (kromě toho, že se blejsknu na večírku).
Zároveň je však důležité vědět, co by se naopak děti učit měly, co potřebují, aby ve společnosti uspěly, nebo přesněji, aby v ní byly něco platné. Víme delší dobu, že část rodin přenáší výchovu dětí na školu. Škola stále víc odpovídá za jejich chování, mravní vývoj. Když to domyslíme, odpovídá tedy za to, že budou umět s lidmi vycházet, žít.
Učit se pomáhat slabším
Ve školách se postupně zavádí "formativní hodnocení". Systém, který vede kantory k tomu, aby žáky víc vnímali, víc jim pomáhali, aby je víc učili se učit, sami sebe i své spolužáky hodnotit, protože to je cesta, jak mohou získat potřebné (a zároveň neodsuzující) kritické myšlení. Učitel má nechávat žáky, aby sami sebe posoudili, co umí, jak předmětu rozumí, zároveň je má vést k tomu, aby věděli, jak případné nedostatky odstranit, jak se učit. Jak se to dělá, že se učím. Ostatní žáci se učí vnímat své okolí, potřeby spolužáků. Do formativního hodnocení patří také pomoc slabším. Kdo už má spočítaný příklad, vyplněný test, a má ho dobře, může jít pomoct spolužákovi, který si s tím neví rady.
Učit se pomáhat, vnímat potřeby slabších, je rozhodně cennější než rozlišit dobu kamennou od doby bronzové, přesně vědět, kdy se vedla bitva na Bílé hoře nebo popsat vztah mezi adiabatickou kompresí a hustilkou. Taky se tím poněkud oslabí ten neustálý tlak na "být jednička", neustálé soutěžení, závody, kdy smysl má jedině být první a nic jiného, i když těch prvních je naprostá menšina.
Dobře pochopené a pojaté formativní hodnocení může vést k tomu, čemu se ve škole říká well-being, tedy ke stavu, kdy panují dobré vztahy mezi žáky navzájem a mezi žáky a učiteli. Pak holky a kluci vykazují vyšší celkovou spokojenost, což se kladně projevuje také v jejich školních výsledcích.
Jak nedávno napsala Lenka Felcmanová z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), ze zahraničních i domácích výzkumů vyplývá, "že nemalá část žáků a pedagogů se ve škole necítí příliš dobře, což má negativní dopad na učení. Je prokázáno, že pocity strachu a úzkosti spojené s učením nebo vyčleněním z třídního kolektivu se negativně odrážejí ve vzdělávacích výsledcích žáků i v míře jejich celkové spokojenosti s vlastním životem". Tohle změnit.
Když se tedy díváme na začátek školního roku, může se stát startem do časů, které budou lepší pro žáky a kantory. Které mohou postupně přinést zásadní proměnu školy (nebo aspoň některých škol a samozřejmě hlavně kantorů) a přístupu k výuce, k jejímu smyslu.
Jaký je? Abychom spolu uměli vyjít, aby nám na sobě navzájem záleželo, abychom si rozuměli, abychom se naučili navzájem si pomáhat a cenit si těch, kteří pomáhají slabším a nemyslí jen na sebe. Abychom si cenili slabších. Můžeme zahodit spoustu balastu, který nám, našim dětem, v životě stejně k ničemu neposlouží. Docela dobrý výhled do začátku školního roku.
