Pondělí 25. května je výjimečný den. Část dětí, které koronavirus zavřel doma, se vrací do školy za velmi náročných, neobvyklých podmínek. Je to dobře, vykolejení z normálu trvalo dva a půl měsíce, okolo deseti tisíc dětí zůstalo odříznuto mimo systém vyučování. Nejen ve vyloučených oblastech, jedna učitelka z pražské školy mi popsala, že deset procent dětí základky nemělo on-line připojení a rodiny málo komunikovaly.
Bude to pološkola. Žákyně a žáci na prvním stupni mají především sedět ve třídách, aby rodiče mohli do práce, dělat si úkoly a opakovat. Učitelé jsou vyzýváni, ať s dětmi zacházejí něžně, jako po traumatu. Nejedno dítě si asi doma užilo své, podle psychologů z poraden vzrostlo domácí násilí. Učitelé asi nemají dokonalý přehled o tom, kdo co doma prožil.
Vedení škol a kantoři mají za sebou perné časy. Většina se horečně učila nové věci, on-line výuku, jednat s dětmi na dálku, v přímých přenosech, po mailech, jinak. Nová zkušenost, nové dovednosti. Mnozí kantoři trpěli, učit bez osobního kontaktu je nenormální, život stojí na setkávání, nedá se odehrát přes Skype.
Nic proti tomu, co především základní školy a jejich první stupně čeká teď. Zvládnout všechna nařízení, hygienická opatření, logistiku nemíchání skupinek do 15 dětí, je úloha mimořádně složitá. Uvedu příklad malé, na jazyky zaměřené školy v Praze. Co musí zařídit, udělat, denně dodržovat, aby se děti mohly vrátit do lavic. Vedení velkých škol na tom je ještě hůř.
Návrat po prázdninách 1. září je proti tomu čajíček, 25. květen je řádově komplikovanější, na vedení škol klade obří odpovědnost. Platí zákon o ochraně soukromých dat (GDPR), což znemožňuje zveřejnit jména dětí ve skupinkách (a skupiny musí být určeny přesně). Nelze je ani vyvěsit na dveře školy, ani poslat hromadným mailem. Takže všechno rodičům každého prvňáčka až páťáčka mailem zvlášť.
V této malé škole existuje pět přístupů do budovy. Děti, které se vracejí (část zůstává doma), se každý den sejdou před svou přístupovou cestou. Skupinek mají z deseti tříd 20. Každá skupinka má jednoho stálého vyučujícího. Ten čeká před přiděleným vstupem, třímá deštník jedné barvy, aby byl poznat. Děti často nebudou mít svého třídního, ale třeba družinářku, asistenta, jazykářku.
Nemísit se, nemísit se!
Učitelé budou chráněni štítem a rouškou, u nich barevná cedule s označením jejich skupinky. Vedení školy muselo děti a kantory rozdělit, aby jim vyšel maximální počet 15 a zajistili dost vyučujících nebo "hlídačů" (dozoru). Každý vedoucí skupinky poslal všem dětem, o které pečuje, mail (všichni zde mají mailovou adresu) s označením skupinky, svým jménem a přílohou s plánkem, kde se před školou sejdou.
Rodiče mají dětem doma vysvětlit hygienická opatření, popsat, jak bude vyučování probíhat, vysvětlit podmínky pobytu ve škole. (Udělají to? Pochopí to malé děti?) Až budou přicházet jednotlivé skupinky do školy, vedoucí musí zajistit, aby se nemíchaly s jinými skupinami. Musí dohadovat časový plán "nesetkávání". Část dětí má šatnu, část nemá. Přezutí si mají nosit domů a rodiče je mají dezinfikovat. Dítě, které přijde pozdě, odvede služba do třídy přesně daným koridorem.
Děti nesmí měnit místnost. Pokud mají hodinu cizího jazyka, učitel přijde za nimi. Výuka začíná ve tři čtvrtě na devět, od 8:20 se děti scházejí na vyznačených místech, učitel tam už čeká. Žádné dítě nesmí samo do školy, půl hodiny trvá odvádění žáků do tříd. Ty byly předem uspořádány tak, aby děti neseděly spolu, každé mělo svou lavici a dodržovaly vymezenou vzdálenost. Při vstupu si musí umýt ruce.
Každá holka a každý kluk má místo se svým jménem, stůl nesmí měnit po celou dobu vyučování. Před každým jídlem musí uklidit všechno z lavice do tašky, znovu si umýt ruce a učitel před jídlem dezinfikuje stoly. Na záchod smějí jedině s rouškou a WC mají přesně určené, na jiné nesmějí. Roušky ve třídě nasazují podle pokynu učitele, v lavici je nosit nemusí, jakmile dělají něco společně, nasazují.
Jeden marod, všechno překopat
Představte si, jak náročné je to uhlídat, mluvíme o dětech na prvním stupni. Aby neseděly jen v lavicích, škola se je snaží dostat ven, nesmějí však chodit na veřejné prostranství. Existuje rozpis, vždy jen dvě skupinky smějí na školní zahradu. Po půl hodině se střídají. Zahrada je rozdělena páskou na dvě části. I kdyby jim do té druhé spadl míč, nesmějí tam vběhnout. Na zahradu opět jedině svojí přístupovou cestou, obejít třeba celou školu, aby se nesetkaly s jinou skupinou.
Část zůstává v družině, část jde odpoledne domů. Zase musí být vyvedeny vlastní přístupovou cestou ven. Složité je i vyzvedávání dětí z družiny, zřídili extra službu u hlavního vchodu. Bude volat do družiny a družinářka vyšle dítě, opět jen tím koridorem, kterým vešlo.
V této malé škole nastupuje asi devadesát procent dětí. Zároveň škola zajišťuje on-line výuku dětí, které zůstávají doma. Musí časově zkoordinovat výuku jazyků v obou skupinkách (každá třída je rozdělena na dvě skupinky) plus výuku doma, aby žáci zůstali na stejné úrovni.
Škola také vyčlenila izolační místnost. Kdyby se někdo začal cítit špatně, měl by příznaky covidu-19, musí do izolace. Učitel volá vedení a to informuje epidemiologickou stanici. Pokud by byl žák či kantor pozitivně testován, jde do karantény celá skupinka, rodiny dětí, třídní a jazykář. Ten učí i ve druhé skupince, takže i ta (záleží na epidemiolozích) možná bude muset do karantény.
Představte si, že jeden či dva učitelé vypadnou (nemusí chytit zrovna "koronáč"). Celý systém se musí okamžitě překopat. Učí zde matiku, češtinu, jazyk (němčinu a angličtinu), čtení, prvouku, vlastivědu a přírodovědu. Zakázán je tělocvik.
Dát tohle všechno dohromady vyžaduje mimořádné organizační schopnosti, velkou souhru všech zúčastněných. Ani náhodou se nebavíme o normální výuce. Když tohle zvládnou, učitelé pak mohou vést armádu do války.
