Jak demokratičtí ministři obklíčení komunisty prokaučovali únor 1948, je známo. Se 48 poslanci Demokratického bloku, který se ve středu ustanovil v Poslanecké sněmovně, to, doufejme, dopadne jinak. Podstatně jinak.
Podobnost v číslovce je čistě náhodná, ve slově "demokratický" už tak ne. Také dnes, a média s tím začala ještě před volbami, se některým partajím kvůli zkratce a nedostatku pojmového aparátu říkává "demokratické". Což je má odlišit od rizikových okamurovců, komunistů a částečně i hybridního hnutí Andreje Babiše. Zní to v dané situaci trochu zlověstně, s reminiscencí na únor 1948, kdy to demokraté bohužel projeli na celé čáře.
Demokratický blok vytvořily ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Kromě ODS, druhé nejsilnější strany v parlamentu, dopadly ve volbách bídně, Starostové a topka prošli s odřenými zády a jejich poslanců je hrstka.
Petr Fiala, aby dodal demokratické iniciativě váhu, zdůraznil, že zastupuje přes 27 procent voličů, tedy 1,4 milionu hlasů. Jenže demokraté jako celek volby projeli, jsou v defenzivě a Fialovy počty jsou hořkou připomínkou, co by kdyby. Měli se dokázat dohodnout a vystupovat jako společná síla už před volbami, ne až teď. Notabene kvůli rozdělování křesel parlamentních funkcionářů, což může být i pro "demokratické voliče" odtažitá materie. Zrovna pro tohle je potřeba lézt na demokratické barikády?, pomyslí si nedůvěřivě.
Demokraty je třeba vzít za slovo. Demokratický blok? Takže jde asi o principy, o principy demokracie. V pořádku, dát se kvůli nim dohromady pozdě je lepší než vůbec. Ale nemá zůstat u společné taktiky při obsazování sněmovny. Demokraté by měli dostát názvu, přenést se přes rozmíšky ve jménu principů a táhnout za jeden demokratický provaz i v jiných případech, spolupracovat permanentně. Ani koalice není tabu. Rozdíly uvnitř bloku jsou relativně malé. Je to blok středopravicových "tradičních" stran.
Úvaha o principech není jen teoretická. Aktuálně se dá uplatnit u Svobody a přímé demokracie - Tomia Okamury. Podstatná je druhá část názvu hnutí, ta první jsou mimikry. Jde o extremistický klub par excellence. Je správné to připomínat, a politici to dělají málo (tento týden lidovec Jan Bartošek), případně vůbec (jako prezident Miloš Zeman, který by tím přicházel o voliče).
Je principiální chybou volit Tomia Okamuru místopředsedou Poslanecké sněmovny. Extremista nemá být vysokým ústavním činitelem. Bez ohledu na deset procent ve volbách. SPD-TO dostala jen o 50 tisíc hlasů víc než sládkovci v roce 1996. A s těmi se tehdy nikdo nebavil, povolební vyjednávání s nimi, neřkuli volba Miroslava Sládka do vedení parlamentu, by byla UFO.
Věcně, programově, rétoricky jsou si přitom obě strany velmi podobné, včetně fixace na osobu lídra (a včetně jeho poslaneckého komparzu) nebo vizuální stránky volební kampaně.
Svého času se (neúspěšně) razilo heslo "s komunisty se nemluví"; se Sládkovými republikány se nemluvilo jaksi automaticky. A teď je SPD jakoby naprosto salonfähig, ANO s ní vyměňuje podporu při parlamentní volbě - my vám Okamuru, vy nám Vondráčka. Tomio Okamura místopředsedou nejspíš bude. Uvedení extremistů do salonu, to je vedle fenoménu Andreje Babiše druhý nejvýznamnější důsledek voleb.
Mimochodem, Okamura ve "smlouvě s voliči České republiky" (formátu a la Babiš) neslíbil jen známý "zákaz islámu", ale třeba také "podmíníme výplatu sociálních dávek čistým trestním rejstříkem". Zatím se rozdělují křesla ve sněmovně - a o tomhle absurdním, protiústavním a asociálním nápadu s ním ostatní začnou vyjednávat pak?
