Také v prosinci má Poslanecká sněmovna na programu návrh zákona, který by umožnil sňatky osobám stejného pohlaví. Debata, která se kolem něj rozvinula minule, byla výživná, a bude zas.
Vždycky mě pobaví, když o krizi rodiny a útocích "homosexualismu" na tradiční hodnoty rodiny rozhovoří například pan Václav Klaus ml., který je rozvedený hned dvakrát. Rozvody podle mě totiž ohrožují tuto instituci mnohem víc než to, jestli se svazku dvou lidí stejného či odlišného pohlaví bude říkat manželství.
Manželství je pro mě podivný akt, kterému se celý život úspěšně vyhýbám a užívám si dobrovolně status doživotně svobodné dospělé - letos 14 let s mužem a našimi dvěma společnými dětmi. Stejně jako moudrý autor slavné knihy Čtyři dohody Don Miguel Ruiz a v duchu stejnojmenné divadelní hry s Jaroslavem Duškem jsem přesvědčena, že lidé by se neměli snažit druhého jakkoliv vlastnit a uzavírat do nějakých svazků, kde někomu papírově patříme.
To se mi to mluví, když mi cestu prošlapali už moji odvážní a dobrovolně nesezdaní rodiče. Jsem totiž hrdé nemanželské dítě!
Byl tuhý komunismus, kdy se odlišnost netolerovala. A máma s tátou se prostě nevzali. Nechtěli, aby se jim stát motal do soukromí. Chtěli spolu být proto, že se mají rádi, a ne kvůli dětem, majetku nebo nově také nějakým daňovým úlevám či společnému zdanění. A už vůbec nepotřebovali dokument, který by je měl držet u sebe.
Za komunistů k nám opakovaně chodila sociálka, protože úředníci zkrátka nemohli pochopit, že by někdo dobrovolně nevstoupil do manželství. Vyptávali se nás, dětí, jestli netrpíme, jestli se rodiče nehádají, jestli nás má tatínek rád a jestli s námi skutečně bydlí. Já a sestra jsme se tvářily nechápavě. Dámám z úřadu pak málem vypadly oči z důlků, když otec do kolonky "kolik platíte na děti?", vypsal svůj celý plat - protože prostě s námi opravdu bydlel a všechny peníze měli naši automaticky dohromady. Jsme moc divná rodina. Rodiče jsou spolu letos 44 let bez té svatby, zatímco kolem se mnoho manželství (ááážžž za hrooob) rozpadlo.
Když tedy gayové a lesby nutně chtějí uzavírat na místo registrovaného partnerství regulérní svazky manželské, zaujalo mě to.
Proč by se někdo hnal tam, kam já nechci ani za zlaté prasátko? Mně je na každé svatbě lehce úzko, protože znám procenta rozvodovosti (kolem 45) a říkám si, do kolika let se ta velká slova: Budeme spolu až do smrti v dobrém i ve zlém, jsi má životní láska, ta poslední, ta pravá, už jen tebe, žádnou jinou… navždy, napořád - promění v prach a v nekonečná stání u rozvodových soudů, plus handrkování o děti a majetek. Kolik takových lásek "nekonečných" už bylo?
Zkrátka pro mě je svatba za trest a nepotřebuji tahat stát do svého soukromí. Těch několik málo právních výhod mi za to nestojí. Miliardáře, kterého bych si vypočítavě vzala pro peníze, jsem taky nějak nepotkala, ani to nemám v povaze.
Ale samozřejmě rozumím, že se tu řeší otázka rovnoprávnosti. Pro mě sice znamená svatba (samozřejmě kromě příjemného mejdanu s přáteli) jen případné pozdější právní komplikace, ale pokud má někdo pocit, že ho to udělá opravdu šťastným a rovnoprávným, ať si to dopřeje. Jestli jsou to dva muži, dvě ženy nebo heterosexuální pár, je mi celkem jedno. Kdo chce kam… a tak dále.
Manželství má v současné podobě širší "pravomoci" než registrované partnerství a s manželstvím souvisí i péče o případné potomky. Registrované partnerství jde zatím uzavírat pouze na čtrnácti k tomu určených úřadech, není potřeba mít svědky, stačí matrikář.
Registrovaní partneři po sobě nezískají "vdovský" důchod, nepřechází na ně žádné dávky druhého partnera (jako je tomu u manželství), nemohou se společně stát pěstouny, osvojit si dítě z ústavu, jejich děti z předchozích vztahů nemají nárok na dědictví po homosexuálním partnerovi, který není biologickým rodičem. Zkrátka je tu pár věcí, o které zřejmě ti, co touží být manželi, přicházejí. Sňatky homosexuálů přitom umožňuje ve světě už 25 zemí, z toho 16 v Evropě. Nevidím důvod, proč se k nim nepřidat.
Neděsí mě ani adopce homosexuálními páry. V některých zemích funguje řadu let a žádný rozklad civilizace tam nenastal. To, jaký je kdo rodič a kdo má nárok si osvojit dítě, bych posuzovala podle individuálních vlastností a předpokladů pro rodičovství každého páru, ne podle sexuální orientace.
A pokud na jednu misku vah položím dítě vyrůstající v heterosexuální rodině, kde se odehrává domácí násilí, a na druhou pár milých a spořádaných gayů či lesbiček, kteří projdou všemi možnými adopčními procedurami, moje volba, kdo je lepším kandidátem rodičovství, je jasná. Navíc, neoficiálně už spolu různé páry stejného pohlaví (například v uspořádání širší rodiny - dvě ženy lesbičky a dva homosexuální muži) děti vychovávají.
