Petr Kellner sice v březnu tragicky zemřel, ale jeho touha po velké bance nakonec dojde naplnění. Skupina PPF přesvědčila akcionáře Moneta Money Bank, že spojenectví se jim vyplatí. Sňatek se povedl až napotřetí, protože PPF dlouho podceňovala věno Monety a naopak přeceňovala svůj přínos v podobě Air Bank, českého i slovenského Home Creditu a Zonky.
Dohoda je ale nakonec na světě a v Česku právě vzniká třetí největší banka s dvěma a půl miliony klientů. "Lidnatější" už je pouze Česká spořitelna a ČSOB, ani Komerční banka tolik zájemců neobsluhuje. A díky Home Creditu má "nováček" našlápnuto stát se dokonce jedničkou ve spotřebitelských úvěrech.
Aby Moneta uspěla, je v zájmu nás všech. Dosavadní velké bankovní čtyřce se podařilo rozparcelovat si a znehybnit zdejší trh, takže největší rozruch na něm momentálně představuje spot Komerční banky, abychom na Vánoce kvůli ochraně přírody nejedli kapry. Českému bankovnictví by ale mnohem více prospěla nová štika, která prosviští poplatkové sazebníky a donutí svou nabídkou zbytek pelotonu rychleji zvyšovat úročení vkladů, které ve zdejších stojatých vodách už notně zaostává za inflací i sazbami České národní banky.
Spojení Monety se skupinou PPF je však zajímavé ještě z jednoho hlediska: vznikne tu poprvé od roku 1989 velká banka vlastněná českým kapitálem, která skončí jinak než krachem?
Dlouhé stíny bankovního socialismu
Ani si to možná neuvědomujeme, ale dědictví 90. let se všemi skandály, vykradenými privatizačními fondy a zhroucenými finančními ústavy je v nás stále silně zakořeněné: kapitálovým trhům moc nevěříme, málokdo z nás chce vlastnit akcie, velké banky jsou od sanace na přelomu tisíciletí v zahraničních rukou a považujeme to za jediné možné řešení. Nové bankovní spojenectví tyto letité "pravdy" vyzývá a bude zajímavé sledovat, jak to tentokrát dopadne.
České bankovnictví v 90. letech nelze popsat jinak než jako hodně divokou jízdu. Postkomunistický stát sice dal vzniknout ze svého monopolu několika novým hráčům, ty ale nadále více či méně ovládal. Banky tak slyšely na politický požadavek "měkkého" (čti nezodpovědného) úvěrování vybraných podniků, aby se budoval český kapitalismus. Tím si celkem očekávatelně zhoršovaly vlastní zdraví, a některé se přímo ohrožovaly na životě. Říkalo se tomu po právu bankovní socialismus.
Mezníkem se v roce 2000 stal největší bankrot v historii Česka - pád velké Investiční a poštovní banky. Byl to moment, který přinesl i jeden z paradoxů postkomunistické politiky: tak dlouho držela pravice hlavní finanční ústavy pod vlivem eráru, až je levice nakonec musela pod tlakem okolností rychle všechny prodat do zahraničí, protože se stávalo stále zřejmějším, že české řízení bank může pro republiku skončit opravdovou katastrofou.
Na troskách Agrobanky
Aby toho nebylo málo, místní regulátor navíc v těch časech ochotně rozdával nové licence, takže jak na běžícím páse vznikly kapitálově slabé a velmi malé banky bez šance přežít. Dnes už ta jména jen lovíme z paměti: Kreditní a průmyslová banka, Bohemia, AB Banka, Česká banka…
Stojí za to další krachy přeskočit a zastavit se v roce 1996, kdy se země poprvé silněji otřásla, protože padl šestý největší ústav - Agrobanka. Její zánik měla v režii skupina Motoinvest řízená jistým Pavlem Tykačem, jehož nyní známe v roli uhelného magnáta. A vypadá to tedy, jak by se nám dějiny smály do obličeje, když tentýž člověk nakupuje akcie ústavu, který právě vzniká fúzí Monety se skupinou PPF. Tím spíše, sahá-li celkem pohnutá historie Monety právě až k někdejší Agrobance, z jejíž zachovalé části postupně vznikla.
Ne že by zde za 30 let nevznikly úspěšné české bankovní domy - máme některé dobře fungující kampeličky, později banky, jako je třeba Fio. Pořád jde ale o malé ústavy. Zkušený bankovní manažer Tomáš Spurný chtěl vždy něco více. Od roku 2015 Monetě šéfuje a už dlouhou dobu dával najevo, že stojí o její růst. Spojence nakonec hledal v PPF, pro kterou kdysi pracoval. Dvakrát u akcionářů neuspěl, nyní se mu to již podařilo.
Klientům nakonec může být při počítání peněz jedno, komu banka patří, zajímá je jediné - dobré služby za dobrou cenu. Nicméně nějaký ten český bankovní úspěch by se už polistopadovému Česku hodil. Vůbec ne z nostalgie nebo kvůli hospodářskému nacionalismu - hranice v byznysu mnoho neznamenají.
Ale z terapeutických důvodů. Aby, když se řekne "česká banka", nenaskakovaly v kolektivním vědomí vždy jen obrázky front zoufalých střadatelů, jak berou špatně řízený a hroutící se ústav útokem. Pokud by se něco takového zadařilo na troskách Agrobanky, bude to silně symbolické.
