Finále Eura ve Wembley vyhráli po penaltách Italové. Anglie nakonec padla. Velký odpor nejen ve Velké Británii vzbudily rasistické urážky fotbalistů tmavé pleti na sociálních sítích. Po prodloužení totiž v rozstřelu nevsítili tři nešťastní angličtí střelci, Marcus Rashford, Jadon Sancho a Bukayo Saka, všichni tmavé pleti.
Urážky odsoudil kde kdo včetně britského premiéra Johnsona, prince Williama, tedy následníka britského trůnu a vnuka královny Alžběty II., ale také čestného předsedy anglické fotbalové asociace. Starosta Londýna Sadiq Khan požádal majitele sociálních sítí, aby rasistický obsah vymazali, a anglická fotbalová asociace sdělila, že "silně odsuzuje všechny formy diskriminace a je šokovaná rasismem, který směřoval na některé naše hráče na sociálních sítích…".
Tentokrát v tom jeli britští fanoušci, ale my to známe taky velmi dobře. Vzpomeňme na nesmírně vášnivou debatu okolo obránce Slávie Ondřeje Kúdely. Disciplinární komise UEFA tohoto hráče nedávno potrestala zákazem startu v deseti utkáních v soutěžích UEFA za údajnou rasistickou urážku záložníka Rangers Glena Kamary, která měla padnout v odvetě osmifinále Evropské ligy v Glasgow. Slavia i mnozí fanoušci se Kúdely zastávali, přitom každý, kdo u nás sleduje fotbal, ví, že rasismus je tu pevně usídlen.
Nejde "jen" o rasismus mezi hráči a ještě víc mezi fanoušky. Na vrcholné, mezinárodní úrovni se sport stává výronem národního cítění, "Jarda Jágr" se mění na "my, Češi", a pokud je sport kolektivní, ono vznícené národní cítění se prudce zesiluje, násobí. Kdo by si nepamatoval ono radostné, ale zároveň poněkud vyšinuté "kdo neskáče, není Čech", české šílenství okolo hokeje, když se zrovna "zadařilo".
Sport se stává identitární kotvou. Když máš pocit, že nikam nepatříš, že se nic neděje, že tvůj život nenašel smysl, nabídne ti ho fanklub. Najednou nejde o sport, nejde o to, že bych sám taky trénoval, taky hrál a oceňoval umění útočníků, obránců a brankářů, to není potřeba, oni to dělají za mě, pro mě, stávají se mým osobním projektem, se kterým se mohu ztotožnit, ale který musí vyhrávat, abych i já taky konečně vyhrál. Za ten projekt se mohu porvat, budu za něj krvácet a nechám se mlátit od policajtů, abych byl taky někdo, hrdina.
Kdy je Angličan Angličan a Čech Čech
Tohle všechno se slévá, když jde o mezinárodní zápolení, najednou jsme Češi, najednou jsou Britové Angličani. A logicky, když to "jiní" mezi těmi mými zkazí (pokud nedat penaltu můžeme chápat jako zkažení hry, nikoliv její zpestření), pak se stanou viníky národní katastrofy, zrádci národa, kteří prohráli válku. Ze sportu je meganacionální projekt. Jasně že je to lepší než se střílet a házet si na hlavy bomby, lepší než rozjíždět hybridní válku postavenou na rozkladu společnosti. Jenomže tohle společnost taky rozkládá, protože ne každý je rasista a ne každý je vášnivý sportovní nacionalista.
Úspěšní sportovci se stávají vzory a vzory se kopírují i s jejich prostředím. To prostředí vytvářejí kluby, majitelé klubů, fanoušci, vzorňáků typu Rogera Federera (slavný švýcarský tenista) ve sportu zas tak moc nenajdeme.
Z vrcholného klání se čím dál víc stává politikum. Známe to přece: jak to, že se naši hokejisté nedostávají do finále? O tom se vede celonárodní debata, "kdo za to může", "kdo nese odpovědnost", na koho to hodit. Nevyhrajeme světový hokej a najednou jako bychom sami nebyli ničím, jsme jen loseři.
Politici nemilují sportování, ale sport jako produkt národních vášní. Britové mají po brexitu, politici (za pomoci vnějších vlivů) společnost rozeštvali, rozložili, a pak se diví, když na povrch vyhřezne drsný britský rasismus (za neúspěch nemůžeme my, ale oni, cizáci).
V politice to pak už jede samo. Babiš u nás už zase voliče straší migranty, což je v jeho podání něco jako "muslim a černoch" (a na černochy se bučí na stadionech), v Británii rasismus viditelně taky dříme kdesi pod povrchem, i když jsou tam na projevy rasismu ve fotbale extrémně citliví. Logicky, rasismus je nejlehčí cesta, jak si najít nepřítele, viníka. Najednou se vracíme někam o mnoho let dozadu, pralidi, domácí i mezinárodní sport se stává bojištěm plným nenávisti…
Kdo nám zas ublížil?
My jsme malý národ, takže spíš hledáme, kdo nám ublížil (mimochodem je to klasická babišovská poloha, kterou umí stejně dobře jako marketing). Vzpomeňme na onen roh na Euru ve čtvrtfinálovém utkání české reprezentace s Dánskem. Dánové "nám" z něj dali první gól (nám? omyl, já tam nebyl, českému národnímu týmu dali gól). Na sítích a v hospodách to jelo, jak byl rozhodčí nespravedlivý, jak "nám", Čechům, ublížil. Až později kdosi zveřejnil video, z něhož se dalo vidět, že rozhodčí roh nejspíš odpískali správně. Míč se asi opravdu otřel o ruku bránícího Ondřeje Čelůstky. Hlavou pak skóroval zcela nepokrytý, nehlídaný Thomas Delaney.
V reálu tohle - nebránění - byla chyba, nikoliv ten roh. I kdyby ho rozhodčí odpískal blbě, fotbal je hra lidí, kontrolovaná lidmi, když soupeř kope roh, jde o to dobře bránit, ne brečet, že soupeř neměl roh kopat. Po semifinálové prohře Dánska s Anglií bylo slyšet, že nás Angličané "pomstili". Naprosto absurdní.
Žijeme v paradoxech. Fotbal na Euru byl nejen v semifinálových zápasech a ve finále úžasný, ale zároveň pro mnohé fanoušky už nejde o umění, o sport, ale jen o vítězství. Je to cosi jako náhražka války, v níž může vyhrát i ten malý (super). Jako se ve válce dějí strašné věci, tak i Euro provázel odporný výron rasismu. Jde to hodně na vrub politiků, kteří si sport přivlastnili, pasou se na něm, zaměňují ho za "národ" (pro Brity po brexitu byla prohra s EU Italy zřejmě opravdovou národní tragédií, což je pitomost, vždyť se jen kopalo do míče a oboustranně velmi pěkně).
Ve špičkovém, evropském, světovém sportu se dá najít mnoho individuálně i kolektivně úžasného (individuálně třeba když se díváte, jak leze Adam Ondra, tam ty vášně kupodivu nestříkají, i když mu ruka uklouzne hned na začátku). Ale zároveň může představovat odpudivý kolotoč peněz (ceny a výdělky hráčů jsou až komicky absurdní) i bohaté naleziště rasismu a nenávisti. Než tohle, to je lepší si jít zakopat dozadu na plácek.
