Fotbal spojuje, tvrdí reklama na právě probíhající mistrovství v nejrozšířenějším sportu planety. Spojuje celý svět, dodává v ní hvězdný Lionel Messi, jehož jedinečnou hru znají lidé po celé zeměkouli. Však se jí také symbol fotbalu - kulatý míč - náležitě podobá.
Fotbal, chápaný mnohými jako sport sportů, jako svého druhu instituce, jež spojuje lidi různých národů i ras, je v reálu typickým západním produktem. Vymyšlen pro pobavení anglických dělníků, fascinuje dnes stejně intelektuály jako lidi vzdělané jen základně. Obyvatele vyloučených lokalit i boháče. Muže i ženy, které už jej také hrají.
Stal se rovněž symbolem meritokratického zázraku: když se snažíte a systematicky na sobě pracujete, může se vám při troše talentu a štěstí splnit sen, že si jednou zahrajete s úplně nejlepšími. Vždyť ta největší jména fotbalové historie jsou přece spojena právě s příběhy o chudých chlapcích, kteří ke slávě a bohatství přišli. Fotbal zkrátka stále nabízí něco jako planetární americký sen, jejž pohání představa spravedlivé odměny za odvedenou práci.
Show must go on
Nemělo by se však proto zapomínat na skutečnost, že klíčovou roli na zeleném pažitu hraje zejména náhoda (talentované dítě někde na zapadlém plácku uvidí ten, bez koho se jeho vzestupe neobejde - ten, který přišel, když přijít měl). A především, že ji hrají velké peníze. Kdo je má, může vyhrávat.
Což ovšem - jak se ukazuje - platí na klubové úrovni přece jen o něco více než na té mezinárodní. Vždyť domácí katarský tým měl k dispozici téměř bezedné zdroje, přesto prohrál vše, co se prohrát dalo. Jeho výkon se nestal funkcí peněz. Při pohledu na výkony ostatních mužstev je ale třeba uznat, že jde spíše o výjimku potvrzující pravidlo. Ve většině případů je prostě kvalita hry, již předvádějí národní týmy, přímo úměrná počtu pohádkově placených fotbalistů, z nichž jsou složeny - a kteří se jinak rozvíjejí ve špičkových klubech, bez jejichž financí by se nikdy nestali tím, čím jsou.
To je také jeden z argumentů, s jejichž pomocí současný šéf světového fotbalu Gianni Infantino odráží kritiku za to, že právo pořádat mistrovství světa bylo uděleno Kataru, který omezuje práva žen i menšin a potřebné stadiony vybudoval za cenu více než šesti tisíc životů indických dělníků. Přiznává otevřeně, že má-li fotbal zůstat tím, čím dnes je, neobejde se to bez spousty peněz. V jistém smyslu bychom mu za tu upřímnost mohli být i vděčni. Odhaluje totiž typickou licoměrnost západních institucí, jež jsou prakticky kdykoli ochotny dělat dvě věci zároveň: Prosazovat lidská práva i těžit z obchodních výhod, které plynou z jejich porušování.
Připomeňme zde, co také Infantino řekl. Totiž že Západ by se měl stydět, když s historickým máslem na hlavě poučuje ostatní, jak se mají chovat. A připomeňme spolu s tím rovněž to, že Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA), již nyní Infantino řídí, sice oficiálně podporuje rovnost, fair play a bojuje proti rasismu. Ale bez mrknutí oka jde také na ruku Putinovi nebo Katarským vládcům. Zkrátka lidem, jež zmiňované hodnoty nezajímají ani formálně.
Možná má tedy šéf FIFA kus pravdy a západní mentalita je prostě do jisté míry prolezlá morálním kýčem. Ostatně kdo z lidí, kteří se děsí "mrtvol pod katarskými trávníky", dokáže televizi vypnout a špičkový fotbal kvůli tomu vůbec nesledovat? Show must go on, jak říká jeden ze západních principů přežití…
Časy se mění
Ti, kteří zapudí stud z toho, že podlehli penězům zábavního průmyslu - a dívají se -, musí nakonec uznat, ne snad z omluvy, ale jako prosté konstatování faktu, že se to vyplatí - dívat se. Mít oči do široka otevřené. Fotbal se (ano, díky špinavým penězům) vyvinul v dechberoucí dynamickou hru, jež kopíruje vypjaté extrémy společností: všechno se mění a na nic se už nedá spolehnout.
Němci, národ fotbalem posedlý a hrdý na kvalitu Bundesligy, prohrají s Japonskem a jedou domů. Z velké části právě proto, že na sebe spoléhali. Že si byli příliš jisti - jak vidno, spoléhat na jistoty starého světa se dnes nevyplácí.
Největším překvapením jsou však mužstva z muslimských zemí: Maroko, Tunis, Saúdská Arábie, Írán. Jejich výkony jsou v tom nejlepším slova smyslu moderní, přestože po gólu či vítězství se hráči otáčejí k Mekce a padají na kolena s díky Alláhovi. A také vzdor tomu, že na tamní společnosti nahlížíme jako na svázané "středověkými" předsudky.
Fotbal dokazuje, že to rozhodně neplatí v celku. Jeho současná modernita - extrémní dynamika, rychlost, jemná technika, přímočará akce - skutečně spojuje svět. Jen si při pohledu na ni český pozorovatel povzdechne, jak pozadu v tomto ohledu zůstáváme. Jsme ještě vůbec moderní zemí?
Duch a algoritmus
Nejrozšířenější sport krom toho lidem po celém světě pomáhá sžívat se se špičkovými digitálními technologiemi. Žádné mužstvo se už dnes neobejde bez analýzy pohybu a bez pokročilých statistik práce hráčů na hřišti, které naznačují míru jejich ochoty podřídit se systému, jež vede k vítězství. Dříve se tomu říkalo "týmový duch", dnes už působí přiléhavěji spíše termín "algoritmy týmu". To ony určují kvalitu výkonu.
Důvěra v technologie došla ve fotbale, který je metaforou sjednocené planetární civilizace, dokonce tak daleko, že jí lidé už předali i odpovědnost za rozhodování. Na první pohled to tak nevypadá, protože konečný verdikt vynášejí přece jen soudci. Techniku už ale zjevně používají jako své alibi - jak ukazují debaty kolem systému VAR (video asistent rozhodčího), který fatálně podporuje naši ochotu měnit "spravedlnost" za "správnost". Přitom fakt, že se například pět centimetrů něčího ramene formálně ocitlo v ofsajdu, s ní nemusí mít (a zpravidla ani nemá) mnoho společného. Ta by vždy měla vycházet především z posouzení všech souvislostí.
Učit se prostřednictvím fotbalu vnímat tento rozdíl můžeme všichni. Show pokračuje, má smysl se dívat. Přinejmenším proto, abychom se brzo neoctli mimo hru.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
