Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
2. 9. 2014 7:55

Spodní voda vysychá. A my jak diví betonujeme a asfaltujeme

Komentář Martina Fendrycha: Ubývá podzemní vody, vysychají studny. Mění se klima. Musíme se naučit jinak, rozumněji hospodařit s krajinou. Moudře hospodařit s vodou.
Vysychají studny. Na nedostatek spodní vody upozorňuje ministerstvo životního prostředí.
Vysychají studny. Na nedostatek spodní vody upozorňuje ministerstvo životního prostředí. | Foto: Thinkstock

Když jsem psal na začátku července o vodě, panovalo sucho. Teď už prší, ale to bohužel neznamená, že máme vody dost, že ji umíme zadržet, že se o ni rozumně staráme. Dál platí: s vodou plýtváme, nevážíme si jí, vysychají studny a ubývá jejích podzemních zásob. Přitom v obdobích sucha, na něž si začínáme zvykat, je spodní voda nenahraditelná. Mimo jiné ji ve velkém využívají zemědělci na zalévání polí a sadů.

Minulý text byl zaměřen především na domácnosti a o rodiny. Na jednotlivce. Jak jde o to, abychom se naučili vody si cenit. Jenomže domácnostmi spotřebovaná voda tvoří pouze malý zlomek masy, která z naší republiky rok co rok odteče, nevsákne se do půdy. Vlije se do řek, míří pryč, zmizí. Odteklá voda, jak mimo jiné píší lidé, kteří reagovali na můj minulý text, představuje gigantické množství.

Jsme vnitrozemský stát, který leží na rozvodnici tří moří a nemá jiný zdroj vody než srážky. Ročně na povrch Česka dopadá v dlouhodobém průměru zhruba 54 miliard metrů krychlových vody. Průměrné roční srážky činí 685 milimetrů, v průměru asi 685 litrů vody ročně na jeden metr čtvereční. (Podle statistik je to množství, které denně spotřebuje šest lidí v průměrné české domácnosti.)

Velkou část srážek vypaří rostlinstvo, půda a vodní plochy, značné množství steče do řek. Ty je odnesou do sousedních zemí. Skoro třicet procent srážek od nás odteče. Čím dál víc zažíváme to, že déšť a sníh nepadají ani pravidelně, ani rovnoměrně na celé území. Mění se klima. Sucha střídají přívalové deště, naráz spadne obrovské množství vody, ta se nezachytí, nevsákne, mnohde na to nemá podmínky.

Začínáme si zvykat na období sucha.
Začínáme si zvykat na období sucha. | Foto: Ludvík Hradilek

Proto spodní vody rapidně ubývá. (Několik hydrologů mě upozornilo, že výraz spodní voda není správný. Správně se má používat výraz podzemní voda. Tam, kde tedy stojí spodní voda, dosaďte si, prosím, podzemní.) V průměru během roku nespadne méně srážek, přicházejí však čím dál víc v přívalech, náhle. Nedávno jsme po velmi dlouhé době zažili, že celý den klidně, nedivoce pršelo. Zázrak. Při takovém dešti se voda stačí mnohem lépe vsakovat, neodteče jí tolik.

Oproti západní Evropě jsme pozadu. Tam už dříve pochopili, jak mimořádnou hodnotu má dešťová voda. U nás se dál zuřivě betonuje, dláždí, asfaltuje. Ale není to jen problém firem, skladů, měst. Lidé na svých pozemcích taky strašně rádi „zpevňují“, aby nemuseli sekat trávu, zakryjí to měkké, savé. Nechtějí chodit v zablácených botách.

Stavíme, stavíme. Vysoušíme, vysoušíme

Nesporný fakt: ubývá spodní vody, vysychají studně, jak jsme psali již minule. Úbytek spodní vody nás ohrožuje, má dalekosáhlý dopad, přicházíme o vodu a neumíme ji ničím nahradit. Jistě s ní má smysl šetřit i doma (viz nesmyslné splachování dvou deci moče deseti litry pitné vody, domácí bazény a vůbec soukromé nakládání s vodou). Mít dostatek vody i v našem pásmu přestává být samozřejmost. Důležité je hospodaření s krajinou.

Vysychání na mnoha místech znají lidé, kteří vlastní studnu a jsou na ní závislí. Deset procent obyvatel pije vodu ze studen. K nim připočtěme nemalé množství chatařů, kteří jsou odkázáni na stejný zdroj vody. (Chat u nás v roce 2012 stálo necelých 170 tisíc. To číslo roste. Dohromady s chatami a zahradními domky je v Česku rekreačních objektů kolem 400 tisíc.)

Města a obce by se měly naučit hospodařit s dešťovou vodou, myslet na její maximální vsakování v územních plánech. Nezbytné bude, aby majitelé domů a pozemků platili za odvádění (tedy nevsakování) dešťové vody.

Pouze domácím šetřením situaci nezměníme. Stále se budují nové výrobní haly, nová parkoviště, silnice, dálnice a na vsakování vody se myslí zřídka. Přitom ministerstvo životního prostředí už ve své výroční zprávě za rok 2012 napsalo toto varování: „Poroste tlak na zdroje zejména podzemní vody, především v souvislosti se zvyšujícími se požadavky na odběry vody pro zemědělství způsobenými častějšími výskyty epizod sucha. Zároveň klesá i vsak vody do půdy, a tím i doplňování dlouhodobých zásob podzemních vod.“

Další fakta: 95 procent pitné vody není použito na pití (uvědomme si, kolik stojí příprava pitné vody, jež musí splňovat přísné parametry). Voda se ztrácí v energetice, kupříkladu v chladicích věžích elektráren. Jen Dukovany z věží odpaří 1,2 metru krychlového za sekundu. Temelín 1,65 metru krychlového za sekundu. Za rok to činí přes 85 milionů metrů krychlových pouze z jaderných elektráren.

Umět vodu zadržet v krajině

Pitná voda ovšem představuje jen zlomek této tekutiny v hydrologickém cyklu. Minule jsem psal o zahradních bazénech, jací jsme v nich mistři světa. Jenomže oněch 13 milionů kubíků vody, které do nich majitelé napustí, představuje podle expertů množství, jež proteče ve Vltavě v Praze průměrně za jeden den. Během povodní 2013 dokonce jen za necelou hodinu...

Jak mi napsal jeden hydrolog, veškerou spotřebu pitné vody v Česku pokryje zhruba měsíční průtok Vltavy. Je to asi setina ročních srážek na území Česka a zhruba třicetina vody, která od nás odteče v řekách. Odtud plyne: na stav řek a na úroveň spodní vody má spotřeba v domácnostech jen malý vliv.

Řešení tkví ve schopnosti zadržet vodu v krajině. Přibývá retenčních nádrží, ale ty se v době sucha prudce odpařují a vodu ideálně nezadrží. Navíc se v nich může kazit. Nejcennější je spodní voda. U ní platí jasná pravidla: les zadrží podstatně víc vody než louka, louka víc než pole. I pole však může být po stranách opatřeno různými zařízeními na vsakování vody. Záleží i na tom, jak a čím jsou osázeny příkřejší svahy v krajině atd.

Zelení politici u nás už delší dobu, zvlášť po povodních, upozorňují, že klíčové je hospodaření s krajinou. Smysl má co nejvíc brzdit zastavování, zabetonovávání krajiny. Smysl má učit se, jak v zástavbách vodu zadržet. Přehrady podle znalců nestačí. Kupříkladu vltavská kaskáda musí před povodněmi preventivně upouštět vodu, aby pak přehrady mohly zadržet co nejvíce z povodňové vlny. A ani to nakonec nestačí.

Pomohla by jinak využívaná krajina. K zadržení vody slouží suché poldry nebo revitalizační koryto potoka. Starat se musíme o malé potoky a potůčky, osazovat břehy olšemi, vrbami. Zalesňovat kopce, ze kterých voda při průtrži stéká jak po igelitu. I ve městech se dá voda zadržovat. Dnes se tam ovšem většinou nemá kde vsáknout. Je sváděna do dešťové kanalizace a odtud se žene rovnou do řeky nebo potoka. Pak o ni přicházíme.

Konec betonovací mánie

Dešťová voda se z povrchu „ztrácí“ podle toho, jak je zastavěn. V krajině se stromy odteče asi desetina vody pryč, mělce, povrchově se vsaje čtvrtina, další čtvrtina se vsaje do hloubky, čtyřicet procent se odpaří. Čím je krajina zastavěnější, tím hůř se tyto pro spodní vodu klíčové poměry mění. V zástavbě s domky se mělce vsaje 21 procent, hluboce také 21 procent, odteče pětina vody a 38 procent se odpaří. Ve městě velkém jako Brno je to zlé: desetina se vsákne mělce, pouhých pět procent do hloubky, třicet procent se odpaří a pětapadesát procent odteče.

Platí prostá úměra: čím zastavěnější území, tím méně vsakování, tím méně spodní vody, tím větší vysychání. To se týká také všelijakých velkoskladů, nových firem, logistických a obchodních center za městy. Platí to i pro solární elektrárny postavené na loukách a polích. To všecko jsou plochy, ze kterých prakticky veškeré srážky okamžitě odtékají, takže nemohou napájet podzemní vody a chybí pak během suchých období.

Krom promyšleného hospodaření s krajinou (tedy odklonu od betonovací mánie) by stálo za to, aby majitel, který myslí na vsakování vody, který si svůj pozemek nevyasfaltuje a nevydláždí, byl finančně zvýhodněn. (Ano, toto se nebude líbit, ale voda je cenná.) Města a obce by se měly naučit hospodařit s dešťovou vodou, myslet na její maximální vsakování v územních plánech. Nezbytné bude, aby majitelé domů a pozemků platili za odvádění (tedy nevsakování) dešťové vody.

Co může běžný občan, který není lhostejný, udělat pro vodu? Bránit dalším zástavbám, hlídat si prostředí, kde žije, tlačit na své zastupitele, aby se naučili hospodařit s vodou, aby věděli, že ji mají na svém území co nejvíc zadržet. Bude to těžké, protože spodní voda není vidět. A co není vidět, to politiky moc nebere.

 

Právě se děje

Další zprávy