Neznámý vandal v noci počmáral kus Karlova mostu sprejem. Výsledek se dá jen obtížně označit jako graffiti hodné toho jména, šlo o pár odfláknutých tagů, podpisů sprejera. To pro upřesnění, ale na podstatě by tentokrát nic neměnilo, ani kdyby někdo pod sochy Brokoffa a Brauna nastříkal vybroušené dílo. Jde o kulturní barbarství.
Případ vyvolal zasloužené pobouření, které by nemělo skončit umytím mostu povolanými čističi. Obrátil totiž pozornost k tomu, jak Praha vypadá. Kdo chodí po ulicích denně, už mu to snad ani nepřijde – ale dost příšerně. Širší centrum, zdi, zákoutí, ulice jsou kresbami sprejerů, hodně často na úrovni té z mostu, ušpiněné nehorázně, nedůstojně. V civilizovaném zahraničí v kategorii prosperující historická metropole těžko hledáte srovnatelný případ.
Nejde o vůbec o to, aby radnice nebo policie vyhlašovaly sprejerům „válku“ a tvářily se, že graffiti vyženou a město bude čistoskvoucí. To je neproveditelné, nesmysl, graffiti je součástí milionového městského prostoru, často stylotvornou a vkusnou. Tady je ale řeč o intenzivním sprejování nebo spíš škrtání kvalitní, užívané architektury, obydlených míst, památek. O ryzím kazisvětství, které nemá estetickou přidanou hodnotu ani náhodou. Je to další verze „pouliční špíny“, třeba jako reklamní smog, jen horší. Proč je toho v Praze tolik?
Jeden z důvodů je zřejmý. Město obsahuje větší než malé množství budov, ale i prostranství, o které se nikdo pořádně nebo vůbec nestará, které jsou jakoby ničí. Respektive, něčí ve skutečnosti jsou, ale ten někdo na ně kašle, nechává je ležet ladem. Třeba spekuluje, nemá peníze, zkrachoval, nekomunikuje, nikdo neví, kde je mu konec, nemá zájem a tak dále. Nebo je líný. Řada domů sice plní svoji původní funkci, ale jen dožívá, zjevně do nich nikdo dávno neinvestoval. O instituci domovníka ani nemluvě. A když nějaký barák oblepíte billboardem, myslíte, že někdo bude řešit, jestli jsou kromě toho v přízemí počmárané dveře?
Část města tím pádem působí ušpiněně, zanedbaně ještě dřív, než na ni nastoupí sprejeři druhé kategorie. Ale takové prostředí je pro ně samozřejmě výzva. A když je vandal v tom, pochopitelně se podívá i o kus dál. Nemá důvod, proč by nepokračoval a nezanechal podpis i jinde než na zašlých místech, pro někoho to může být i větší rajc. Tagy se šíří Prahou. Zóna špíny roste.
Jde vlastně o podobný princip, jaký stojí za neuklizenými chodníky. Příliš mnoho adres nemá „správce“, není to vizitka někoho, kdo by k místu nebo věci měl vztah přerůstající v povinnost. Místo toho převládá netečnost k okolí. A tak se dělá, jako že ten sníh na chodníku nebo špína na fasádě není. Pochopitelně to souvisí s mentalitou komunismu, kdy všechno bylo všech a ničí, ale to už je jiný příběh.
Byl by omyl domnívat se, že kvůli sprejerům potřebujeme desetkrát tolik pouličních kamer a alarmů. To problém nevyřeší. Situace nejde změnit k lepšímu beze změny vztahu k majetku, soukromému i veřejnému, bez toho aby do ulic obrácený prostor měst získal vyšší úctu a kašlat na něj bylo hrdelním zločinem. Ať ho páchá soukromník, nebo radnice. Sprejeři jako ten z Karlova mostu si neváží věcí – ale tím jen navazují na myšlení zakořeněné ve společnosti.