Že stát v době energetické krize a příprav na stavbu nových jaderných bloků potřebuje silnější vliv v sektoru, už dnes nepopírají ani včerejší zažraní libertariáni. Nicméně je žádoucí, aby toho dosáhl podle pravidel. A vše nasvědčuje tomu, že těmi se teď vláda Petra Fialy (ODS) zdržovat příliš nehodlá.
Premiér ve svém projevu z června minulého roku prohlásil, že chce kontrolu nad tuzemskými elektrárnami. Správně ale také lidem jedním dechem vysvětlil, že podniku, v němž mají skoro třetinový podíl další minoritní akcionáři, není možné ze Strakovy akademie jen tak něco nadiktovat: "Často se mě ptáte, proč nenařídíme ČEZ, aby prodával elektřinu levněji, když tuto firmu vlastní stát. Odpověď je jednoduchá. Jeho třicetiprocentním spoluvlastníkem jsou soukromí akcionáři a ti mají své, zákonem chráněné zájmy."
Z úst konzervativního premiéra to vyznívalo jako příslib, že hledá cestu, jak se s minoritáři dohodnout na potřebných změnách. Jenže teď to vypadá, že jeho tým celou dobu jen hledal takovou úpravu pravidel, aby erár mohl spoluvlastníky ČEZ obejít.
Proto ministerstvo spravedlnosti do zcela nesouvisejícího zákona vložilo přílepek, podle něhož už na rozdělení společnosti nebude potřeba hlas 90 procent akcionářů, ale jen 85 procent podílníků přítomných na valné hromadě. Stát tak nyní bude moci mnohem snadněji protlačit svou.
Aby bylo jasno: ve věci ani zdaleka nejde jen o menšinové vlastníky českého energetického gigantu. Vládním kutilstvím, jež působí dojmem, jako by se tu zákony tiskly na toaletní papír, je nyní ohrožena celá extrémně složitá transformace nejdůležitější polostátní firmy.
Snění o energeticky suverénním Česku
ČEZ je už dlouho sevřený v kleštích státních zájmů a zákonné povinnosti maximalizovat zisk. Což rozhodně nenastalo až s příchodem energetické krize a ruské agrese vůči Ukrajině. Už za premiérování Andreje Babiše byl ministerský sbor donucen uvažovat o tom, že by z podniku vyňal divizi, která má na starosti stavbu jaderných bloků. Spoluvlastníci firmy se totiž logicky obávali, že velmi drahý projekt by jim snížil zisky, takže žádali po státu, aby garance v této oblasti převzal na sebe on jakožto objednavatel.
Vše se pak ještě zkomplikovalo, když Putin přepadl sousední zemi. Ceny energií se rázem utrhly ze všech řetězů a politici přestali být schopni lidem vysvětlovat, jak je možné, že Česko, které na svém území poměrně levně vyrábí elektřinu, ji kupuje za obrovské peníze na poblázněných burzách.
Je tedy zcela pochopitelné, že se nyní kabinet snaží dostat z úzkých. Není však akceptovatelné, aby kvůli tomu přestal respektovat zákony.
Až dosud nikdo nevěděl, jak přesně si vlastně Petr Fiala "větší kontrolu" nad výrobou elektřiny představuje. Jeho výše zmiňovaný projev v tomto ohledu přinesl více otázek než odpovědí. Jasné bylo jen tolik, že slibovaná "energetická suverenita České republiky" je zcela pofidérní v okamžiku, kdy sice vyvážíme 10 terawatthodin elektrické energie, ale zároveň dovážíme 100 terawatthodin ropy a 90 terawatthodin plynu.
A nebylo zřejmé ani to, o čem premiér mluví, když říká, že "stát získá v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny". Týkalo se to jen elektráren ČEZ, nebo i těch, jež patří jiným společnostem? A jak by takový krok měl prakticky proběhnout? Kde by erár na tak nákladnou transakci vzal peníze?
Vypouštění podobných nejasných informačních balonků ještě nějakou dobu pokračovalo, nyní už je ale asi konečně jasno. Z citovaného návrhu zákona vyplývá, že stát chce změnit paragrafy tak, aby o své vůli mohl ČEZ rozdělit - a v části, kterou bude plně kontrolovat, si ponechat právě elektrárny.
Důvodová zpráva k zákonu má jistě pravdu, že "členské země Evropské unie včetně České republiky hledají řešení, která přinesou nezávislost na fosilních palivech dovážených z geopoliticky nestabilních zemí, především z Ruska", ale žádný unijní stát zatím "řešení" nenašel v tom, že ohne své vlastní zákony. Jen Česko.
Dvě cesty k cíli
Chce-li stát ČEZ proměnit a restrukturalizovat, může toho dosáhnout dvěma způsoby. Buď jej ovládnout, ale zákonně zcela nezávadnou cestou. Nebo pokračovat v dosavadním "ozbrojeném míru" s menšinovými vlastníky.
V případě první varianty by se Česko mohlo inspirovat francouzským příkladem. Prezident Emmanuel Macron si před časem vytyčil úplně stejný cíl jako Petr Fiala - kompletně ovládnout národní energetický kolos EdF.
Také v zemi galského kohouta to politiky obratem inspirovalo k vymýšlení nejrůznějších obezliček, s jejichž pomocí by mohli vzít malé akcionáře na hůl. Brzo ale začalo být zřejmé, že nemá-li se kabinet dostat do vleklých oplétaček se soudy, bude muset minoritáře férově vykoupit. A bylo to drahé. Vláda nabídla za akcii o 53 procent více, než činila její hodnota na burze. Skoro všechny to uspokojilo, takže francouzský stát nyní v EdF drží 92,71 procenta hlasovacích práv. Ovšem je také o zhruba deset miliard eur chudší.
Nezdá se ale, že by tento postup chtěla tuzemská vláda následovat. Co na tom, že je nominálně konzervativní a v rétorické rovině tak moc dbá na právní stát. Když dojde na lámání chleba, sází na autoritářské znárodnění, jak se nyní ukazuje.
Nabízela by se jí přitom i druhá, zřejmě o dost levnější varianta - oboustranně výhodná dohoda s akcionáři. O té však podle všeho odmítá byť i jen uvažovat. Ve zmiňované důvodové zprávě uvádí: "Absence menšinových akcionářů ve společnosti je z ekonomického pohledu obecně spojena s očekávanou úsporou nákladů, zlepšením kvality řízení společnosti, schopností rychlejší a pružnější reakce na požadavky trhu a lepšího odrážení investičních rizik". Jako bychom četli nějaký radikálně levicový manifest…
Na tomto místě stojí za to připomenout, proč vlastně ČEZ není plně státní. Důvodem byla při jeho zakládání právě obava, aby si politici zcela svévolně nehráli s obří firmou, a záměr, aby další akcionáři nutili kolos k alespoň minimální transparentnosti. Vládní občanští demokraté by si to mohli pamatovat, konec konců to před třiceti lety vymýšleli právě oni. A zaslouží si za to uznání.
Pokud by se dnes z podniku podařilo vyvést divizi, která by měla na starosti extrémně nákladnou výstavbu nových jaderných bloků, není nepředstavitelné, že by erár mohl s menšinovými vlastníky dál koexistovat jako dosud. Jejich přítomnost v tak obří firmě pod vlivem státu není automaticky zlo. A v mnoha ohledech může být opravdu přínosná.
Jasné otázky, žádné odpovědi
Na chystaném legislativním zmetku, o němž zde mluvíme, je nakonec nesmutnější lehkovážnost, s jakou hazarduje s budoucností úspěšné energetické firmy. Šanci na povedenou transformaci má jen jednu. Pokud se nepodaří - a roky navíc bude muset vyřizovat žaloby menšinových akcionářů -, spláčeme nad výdělkem nakonec úplně všichni.
Konzervativní "vládě zákona" by slušelo, kdyby se přestala věnovat revolučnímu zákonodárství. A kdyby raději nabídla odpovědi na ty nejzákladnější otázky: Jakým způsobem chce firmu přesně rozdělit? Jak by toho bylo možné dosáhnout v úplném souladu s domácími i unijními pravidly? A kde vezme na celou operaci peníze?
Emmauel Macron si se stejnými problémy nakonec čestně poradil, nezbývá než doufat, že to zvládne i Petr Fiala.
Video: Fotovoltaická elektrárna na střeše Kongresového centra Praha (29. 11. 2022)
