Za týden se mají pootevřít školy. Omezující opatření se uvolňují a nabízejí se dvě otázky: jak školství zvládlo karanténu a jak by měli učitelé pracovat s dětmi, které se po dvou a půl měsíci, nebo až po prázdninách, vrátí do školy.
Víme dost o výuce on-line, jak ji školy zvládaly. Stranou pozornosti státu zůstaly rodiny v nesnázích, sociálně ohrožené, slabé, chudé. Už před měsícem Česká školní inspekce napsala: "V přibližně tisícovce škol však třetina žáků s učiteli on-line nekomunikuje a zhruba ve sto školách není do on-line distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků."
Důvody: buď absence IT vybavení, nebo nedostatečné připojení k internetu. Roli hrála motivace některých žáků ke vzdělávání a nižší podpora jejich rodičů, kteří řeší existenciální problémy. "Nejsložitější situace je v tomto směru v regionech s nízkým socioekonomickým statusem a zejména ve vyloučených lokalitách. Velmi pozitivním faktem však je, že i v těchto územích se školy snaží distanční vzdělávání žáků nějakým způsobem realizovat a hledat cesty, jak jim úkoly předat či zpřístupnit a jak s nimi komunikovat." (Jak kde.)
Server Rodičevítáni.cz zveřejnil text o dětech, které v době zavřených škol vypadly ze systému a školy je neshánějí. "V Česku je téměř deset tisíc dětí, které se během koronakrize nijak nevzdělávají, nejčastěji proto, že nemají potřebné vybavení. Často jsou to přitom právě ty děti, které by podporu učitele nebo asistenta nejvíce potřebovaly."
Deset tisíc dětí mimo systém je obrovské, varující číslo. Koronakrize znamenala těžkou dobu i pro rodiny sociálně silné, životní rytmus se jim změnil, mnohé těžko zvládaly práci a ještě se doma starat o dítě či děti, učit se s nimi. Výuka často probíhala po internetu a po telefonu, část učitelů připravuje on-line výuku, náročná práce. Plus zadávání úkolů (a snad i jejich opravování).
Chybí počítač, internet, data
Jenomže v sociálně slabých rodinách obvykle chybí počítač, internet, telefon nemá data. Vlasta Spilková, vedoucí pražské pobočky organizace HomeStart, říká: "Učitelé si asi nepředstaví, jak na tom různé rodiny jsou, někam nosím i čisté papíry nebo ořezávátko." A tak se ještě víc prohlubuje příkop mezi dětmi ze sociálně ohrožených rodin (nebo rodin sice zabezpečených, ale bez zájmu o potomky) a ostatními. Nejhorší situace je v některých školách v Litvínově, Janově, v karlovarském regionu. Naopak Praha, Ústí, Ostrava mají štěstí, pracují v nich silné neziskové organizace.
Server Rodičevítáni.cz píše: "Nejohroženější jsou děti zasažené chudobou nebo sociálním vyloučením, děti matek samoživitelek, děti v dětských domovech, ale nejen ty. Bez připojení zůstaly i ty, které dříve mohly využívat počítačovou techniku v knihovnách či nízkoprahových klubech, nyní nepřístupných. Problém se tak týká i dětí, které si dříve uměly poradit a přístup k počítači zajistit, i když ho neměly doma."
Někde obětaví učitelé třeba vozí úkoly dětem bez internetu a ve složité situaci na kole domů, snaží se jim pomoct. Ale někde (opakuji deset tisíc dětí bez kontaktu se školou skoro tři měsíce) na ně prostě kašlou. Podstatná věc: ministerstvo školství nevydalo žádný pokyn, jak o sociálně (internetově) vyloučené děti pečovat.
Nejen to. Ministryně sociálních věcí Maláčová během krize neumožnila sociálním pracovníkům nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM) a sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi (SAS), aby mohli pracovat v terénu. Neziskové organizace ji o to marně písemně žádaly. Změna přišla až minulé pondělí (!), kdy vláda "udělila výjimku z nařízení vlády…, kdy se pozastavila činnost některým sociálním službám". Nepochopitelné.
Příkop se prohlubuje
Není divu, že okolo deseti tisíc dětí vypadlo ze systému. Bylo by pro ně skvělé, kdyby za nimi třeba dvakrát týdně přišel terénní pracovník, pomohl jim s úkoly, dal najevo zájem. Stát měl těmto rodinám poskytnout příspěvek na data, zařídit přístup k počítačům a pomoc s nimi. Asistentům dětí, kteří se o ně starají v rámci inkluze, mělo být umožněno, aby za nimi chodili. (Někteří nabízeli pomoc on-line, ale to se opět netýkalo dětí bez připojení.)
Málokdo si umí představit, jaké to je učit se v rodině alkoholika či drogově závislého rodiče, v ubytovnách, v azylových domech. Ani program ČT UčíTelka často tyto děti nemohly sledovat. Rezort školství nevydal pokyn pro školní psychology, že by měli mít vyčleněné hodiny pro děti v nouzi domácí, sociální, osobní. Systém v této oblasti selhal. Tam, kde pracují, ho nahrazovaly neziskové organizace. Babišův a Zemanův stát, jak víme, proti nim trvale vede štvavou kampaň. Je hloupé, neuvěřitelné, absurdní, že stát nekooperuje s neziskovkami, které prostředí sociálního vyloučení dobře znají a mají cenné zkušenosti.
Stalo se. Stát to nezvládl. Ale situace se může opakovat, může přijít nová vlna covidu-19. Pak by už ministerstva školství a sociální práce i kraje měly být připraveny a na ohrožené děti, jež vypadly ze systému, by měly začít myslet.
Představme si, co se s nimi stane po návratu do školy, v jakém skluzu, stresu se ocitnou. Školy by po karanténě nikoho neměly nechat propadnout, neměly by známkovat, bylo by to nespravedlivé. Učitelé (ti dobří to vědí) mají chápat, že všechny děti prožily něco výjimečného a mnohé zažívaly dlouhodobé trauma.
Tereza Berková a Sylvie Stretti, poradenské pracovnice a psychoterapeutky v základní škole Square a mateřských školách a jeslích Bambíno, připravily za podpory dalších kolegyň materiál "Až se sejdeme ve škole", který přináší cenný, odborný návod, jak s dětmi po návratu do školy jednat. Stojí za prostudování a používání.
Stát (ministři Plaga a Maláčová) teď snad už ví, že děti ze sociálně trpících rodin vyžadují péči, zájem. Nemá ale přehled, jak na tom jednotlivé školy jsou a kolik kde žije dětí, které nemají počítač a neumí pracovat na internetu. (Stejně jako jejich rodiče.) Tyto děti nelze nechat dva a půl až pět nebo šest měsíců mimo. Skluz pak už nemusí dohnat, důsledky takového zanedbání známe. A neziskovky dokážou státu poradit, jak jim nejlépe pomoct.
