reklama
 
 

Štefan Hríb: Co po 100 letech s našimi státy uděláme, abychom „neryli držkou v zemi“?

30. 10. 2018 11:40
Šéfredaktor časopisu .týždeň komentuje pro Aktuálně.cz výročí vzniku Československé republiky.

Když se řekne Československo, napadne mě Havel a VPN, potom Masaryk a Štefánik, pak slovenské deportace a český odsun Němců, a potom krutost komunistů a odvaha disidentů. Velký příběh.

První republika z roku 1918 a poslední z listopadu 1989 byly hvězdnými chvílemi Československa. Obě byly pro svět inspirativní a obě se týkaly svobody a demokracie - ta první byla jejich odvážným začátkem, ta poslední zase jejich tvůrčí obnovou, vykoupenou utrpením tisíců svobodných lidí. Československo z roku 1918 i to z roku 1989 byly pokusy překročit vlastní malost. A byly i pokusem o slušnost. Oba pokusy ztroskotaly.

Ten první lačným Hitlerem, zbabělostí spojenců a po válce i naivitou demokratů. Ten druhý jsme si pokazili úplně sami. Ale byly to inspirativní pokusy. O co podobně velkého, sebepřesahujícího a krásného se pokoušíme dnes v Česku a na Slovensku? O čem sníme, za co jsme ochotni zemřít jako tehdy legionáři nebo letci, čemu podobnému podřizujeme své malé životy?

My na Slovensku, svedení samostatností, se slovu Československo vyhýbáme, takže nejsme schopni z 28. října udělat státní svátek, byť bychom bez tohoto data byli dnes hornouherskou folklorní skupinou. Jsme uzavřeni do sebe, žádná širší ambice, přesah. Řešíme své komplexy, svou korupci, svůj strach z uprchlíků, své ledničky. A svou vraždu.

My v Česku sice státní svátek máme, ale jak navazují na Masaryka Zeman s Babišem, komunisti v tiché koalici a Okamura v hlasité nenávisti? A jak vůbec souvisí duch vícenárodnostního Československa s dnešním jednobarevným, ustrašeným a nudným Českem?

První ani poslední Československo nebylo rájem na zemi. Při jeho vzniku se se Slovenskem kalkulovalo také proto, aby se dostatečně převýšila německá menšina - tento kalkul měl ozvěnu v hanebném odsunu po válce, ale také v častém slovenském pocitu nerovného bratra. A poslední, kraťoučká republika také skřípala, když dovolila o svém osudu rozhodnout Mečiara s Klausem. Ale v porovnání s dneškem je Československo omračující duchovní a kulturní projekt.

Státy do jisté míry žijí z idejí, na kterých vznikly. Tím pádem smrt Československa nevyhnutelně nastoluje drásavou otázku - z jakých myšlenek, z jakého hlubšího důvodu, z jakých snů žijí dnešní Slovensko a Česko? Československo bylo mimo národní ambice zejména pokusem o duchovní přesah. Jakým pokusem je Česko, a jakým Slovensko? Co dnes, po stu letech, s našimi státy uděláme, abychom jen "neryli držkou v zemi"?

autor: Štefan Hríb | 30. 10. 2018 11:40

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama