Dopravní podnik města Madridu zakázal el manspreading, jak se ve Španělsku nazývá známý jev: cestující, v nejnebezpečnější verzi kus chlapa v plném voze, si udělá pohodlí tak, že usedne s nohama roztaženýma daleko za vymezený prostor. Rozvalí se jak pytel brambor a zabírá dvě místa. Nejméně. Někdy při tom zapojí i paže. Okolí většinou nevnímá.
Informační kampaň pomocí piktogramů pány upozorňuje, aby to nedělali. Petice proti rozvalencům zaznamenala 11 500 podpisů. Boj!
Na španělské zkušenosti se zájmem čekají MHD celého světa. V Madridu se bojuje za Prahu. Vzepřeme se spreadingu taky?
Ochránci nejzákladnějších lidských práv a svobod prokouknou, že tu jde o stejnou pseudoelitářskou bitvu jako u pomlouvačné kampaně proti SUV. Radnice se zase pokouší obyvatelstvo vychovávat. Zase nám někdo diktuje, nejen v čem máme jezdit po ulicích, ale i jak máme sedět v metru! Co nařídí příště: cestovat v pozoru, s rukama za zády? V sázce není nic menšího než způsob naší existence.
A v tom mají pravdu.
Rozvalování musí urbánní člověk čelit dnes a denně. Manspreading je jednou z mnoha verzí téhož. Bez toho, aby se ho někdo na něco ptal, občan zakopává na ulicích o auta, která parkují, kde nemají. O třítunová terénní auta. O reklamní poutače, o vizuální smog. Krajinu v okolí měst zabírají velkosklady a komerční areály. Výstavba umí být arogantní jako ti rozvalenci, navíc je těžší jí jen tak namítnout: uhněte kousek, díky.
Rozvaluje se toho spousta všude. Život zabírá čím dál víc místa a mění se v dějiny překážení.
To se týká i naší fyzické podstaty - lidstvo, alespoň to takzvaně vyspělé, se přece neustále zvětšuje. Roste a tloustne. Potřebujeme víc místa.
Osobní bublina je vyloženě nedostatkový artikl (a to těžký spreading může mít nejen klasickou fyzickou, ale taky akustickou podobu, v MHD i v kancelářském open space, to je fakt něco). Vyvzdorovat si kus chráněného území, vykolíkovat a ubránit ho, dá pořád větší práci. Našemu evolučnímu stadiu plně odpovídá jak fenomén manspreadingu, tak to, že se dostal na seznam zakázaných (úředně nedoporučovaných) aktivit.
Lidi nám v MHD vůbec sedí špatně. Nedisciplinovaně. V metru například používají sedačky pootočeni o 90 stupňů, aby si mohli lépe natáhnout nohy, rozšířit se na četbu mobilu, knížky nebo novin. Spreading sice soft, v Madridu by asi prošel, ale jinak jako vyšitý!
Problém je o to naléhavější, že prostor uvnitř prostředků hromadné dopravy je jedním z mála, který sleduje tendenci ke zmenšování. Pražský dopravní podnik například používá autobusy, kde je polovina míst k sezení dimenzovaná spíš pro trpaslíky než normálně rostlé dospělé, natož když mají zavazadlo nebo zimní kabát. Pak se jim divte, že se chopí příležitosti, a když mohou, rozvalí se s gustem. Etiketa sezení jde stranou.
