Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
6. 12. 2021 15:17

Štrougal možná nebude muset čekat až na věčný soud. Mohl by se dožít pozemského

Opožděné, pomalé, ale velmi důležité. Ústavní soud dal pozůstalým po obětech železné opony novou naději, že alespoň oni se snad dočkají spravedlnosti.
Hlídej, nikoho nepusť ven! Komunistický premiér Lubomír Štrougal na zahradě se svým psem v říjnu 1984.
Hlídej, nikoho nepusť ven! Komunistický premiér Lubomír Štrougal na zahradě se svým psem v říjnu 1984. | Foto: ČTK/Jiří Finda

Než se lidé rozloučí s rokem, který právě končí, uplyne už 32 let od chvíle, kdy Gustáva Husáka na Pražském hradě vystřídal Václav Havel. Ani po tak dlouhé době od okamžiku, která zemi slibovala spravedlivější budoucnost, se jí ale řada lidí ještě stále nedočkala. A už to vypadalo, že ani nedočká. Čerstvý nález senátu Ústavního soudu jim však umožňuje dál věřit a doufat.

Vrátil totiž do hry stíhání dlouholetých komunistických pohlavárů Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara. Oba jsou podezřelí, že ve svých někdejších funkcích spoluzavinili smrt a zranění lidí, kteří se pokoušeli přejít tehdy přísně střeženou západní hranici. Například východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze, jehož v roce 1986 roztrhali armádní psi. Za jeho strašnou smrt nebyl nikdo potrestán.

Štrougal i Vajnar jsou již opravdu pánové v letech; prvnímu je 97, druhému 91. Znalci pro ně vypracovali posudky, podle nichž se nacházejí ve stavu, který jim už znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. Jenže právě těmito posudky se teď Ústavní soud zabýval. Podepsali je totiž experti důvodně podezřelí z podjatosti, protože před rokem 1989 pracovali v ozbrojených složkách a přísahali věrnost "pracujícímu lidu vedenému komunistickou stranou". Jeden z nich byl dokonce příslušníkem protivzdušné obrany státu, která plnila ve vzduchu podobné úkoly jako pohraniční stráž na zemi.

Pán, který rád střílel, a jiné příběhy

Že je proč se u takových znalců obávat účelových nálezů, dobře ilustrují jiné případy spojené s totalitním režimem.

Třeba kauza komunistického rozvědčíka Stanislava Tomeše stíhaného za teroristický útok ve Štrasburku, při kterém zemřela manželka tamního prefekta. Zločin se odehrál již v roce 1957, ale po pádu komunismu se za pomoci francouzské justice podařilo shromáždit důkazy a Tomeš byl od roku 2006 za podíl na organizaci atentátu trestně stíhán. Jenže za pomoci znaleckého posudku se dokázal soudu vyhnout a v roce 2012 pak bylo jeho stíhání zastaveno. Předmětný dokument vypracoval bývalý zaměstnanec komunistického ministerstva vnitra a dospěl v něm k závěru, že soudní řízení by mohlo ohrozit Tomešův zdravotní stav. Ten byl přitom ve stejné době schopen střílet z pistole (měl platný zbrojní pas) a lékař mu každoročně bez nejmenších problémů obnovoval řidičský průkaz.

Jako přes kopírák pak svého času končily i další ostře sledované případy. Například stíhání soudruha Ludvíka Hlavačky - někdejšího náčelníka StB v Uherském Hradišti, prvního velitele Pohraniční stráže a náměstka ministra vnitra. Nebo kauza neblaze proslulého sadistického vyšetřovatele Aloise Grebeníčka.

Metr a kostlivci

Aktuální rozhodnutí Ústavního soudu přichází samozřejmě velmi pozdě (v Německu byl například Egon Krenz, odpovědný za zabíjení u Berlínské zdi, odsouzen již v roce 1997 a dnes je zpátky na svobodě). Přesto má svůj význam. Strážci ústavy se odvolali na Listinu základních práv a svobod, která garantuje právo na život. Dovodili, že s ním je spojeno i právo na nestranné vyšetření případů, kdy byl život ohrožen, nebo dokonce zmařen.

Jde o připomínku toho, že za každým zločinem je třeba krom pachatelů vidět oběti - lidi, kteří přišli o své blízké, byli zraněni nebo jim bylo jinak ublíženo. Pokud jsou viníci známi a uniknou spravedlnosti, nejhůře takovou situaci nesou právě ti, na kterých byla spáchána křivda. A postiženi jsou tak ještě jednou.

Důvodů, proč bychom jako společnost už konečně měli všechny ty kostlivce vynosit ze skříní, je ale více. Patří mezi ně i snaha o narovnání dosud pokřivených výsledků české justice, jež zatím dokázala za zločiny u železné opony potrestat jen ty nejníže postavené - vojáky, kteří stříleli. Na ty, kdo jim dali zbraně a rozkazy, ale stále nedosáhla. Mezi pouhé čtyři lidi, kteří u nás byli v souvislosti s těmito událostmi odsouzeni, nepatří žádný vyšší důstojník ani nikdo ze zodpovědných politických funkcionářů. Pokračování případů Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara (ať už ve finále dopadnou jakkoliv) je proto dobrým signálem, že z dvojího metru se zde nakonec snad přece jen nemusí stát norma.

Až jednou všichni viníci od železné opony zemřou, poškození, pozůstalí a jejich potomci tady ještě nějakou dobu budou s námi. Je věcí společenské cti, aby nemuseli žít s pocitem hořkosti. Čas mnohé hojí, dluhy ale nemaže.

 

Právě se děje

Další zprávy