Bezprostředním impulzem k nyní už poměrně divokým protestům byla smrt dvaadvacetileté Mahsy Amíníové. Ta nejspíše zemřela v důsledku surového bití, kterému byla vystavena po svém zatčení, a to jen kvůli nedostatečně zahalené hlavě.
Nejde však jen o jednu ženu nebo o šátky jako takové. Ty se pro režim - ale i jeho odpůrce - staly symbolem trvanlivosti islámské republiky. Obě strany věří, že zmizí-li tento prvek, zhroutí se celá stavba. Možná mají pravdu.
Šátkování společnosti
Nařízení o povinném zakrytí hlavy patřilo k prvním opatřením islámské republiky hned po její instalaci na začátku roku 1979. Týkalo se všech žen od devíti let věku, bez ohledu na vyznání. Za neuposlechnutí může přijít pokuta, bičování nebo i vězení. Nebo "jen" školení o ženské ctnosti, kterému se měla podrobit Mahsa Amíníová - jenže doprovázené urážkami a pak i bitím ze strany příliš aktivních členů náboženské policie.
Pro islámskou republiku jsou šátky skutečně znakem její identity. Sám zakladatel režimu Chomejní považoval za nejlepší, když ženy nosily čádor, který je zakrývá od hlavy až k patám, ale nechává (na rozdíl od abáji nebo burky) odkrytý obličej. Většina Íránek, pokud nejsou zvlášť zbožné nebo loajální, dává přednost hidžábu, velkému šátku, který by měl podle zákona zakrývat vlasy a šíji. Do prosazování "správného" ženského oděvu je zapojeno celkem 26 různých institucí, nejen zmíněná náboženská policie.
Pro velkou část žen je nošení šátku nepříjemnou povinností, a s postupujícími léty se snažily posouvat si jeho okraj co nejdále od čela. Právě takový styl mohl způsobit problém při setkání Mahsy Amíníové s bezpečnostními složkami. Zatímco Amíníová byla zvyklá na poměry v íránském Kurdistánu, v Teheránu už se atmosféra změnila.
Nenápadné uvolňování poměrů se zastavilo vloni, když byl prezidentem zvolen "konzervativec" Ebrahim Raísí, který už v roli nejvyššího soudce patřil k zastáncům utahování šroubů i ve věci zahalování žen. Prezident má v plánu opětovnou reislamizaci íránského veřejného života, a to i za pomoci různých iniciativních složek z řad obyvatel.
Vláda také nedávno zpřísnila pravidla pro zahalování, a Íránem proto v létě proběhla vlna občanské neposlušnosti, v jejímž rámci se ženy pod hashtagem #no2hijab fotily na ulici bez šátku a umisťovaly snímky na internet - což je v zemi riskantní krok. Policie znervózněla a zásah proti Mahse Amíníové je pravděpodobně důsledkem pokusu upevnit kontrolu nad situací.
Před její tragickou smrtí v Íránu přitahovala pozornost ještě jiná aféra. Policie na základě udání zatkla Sepíde Rašnovou, která si sundala šátek v autobuse plném žen. Několik dní o ní nebylo nic známo, ale pak se náhle objevila v televizi, kde se ztichlým hlasem omlouvala za své nevhodné jednání, patrně po mučení. Byla jednou ze stovek žen, které vystoupily v tomto specifickém íránském žánru televizních zpovědí.
Systém, v němž ženy musejí bojovat za tak elementární právo, jako je chodit prostovlasá, produkuje neustávající proud hrdinek a mučednic. Po Mahse Amíníové je to nyní Hadís Nadžáfíová, zastřelená během protivládních a protišátkových demonstrací.
Choulostivé údobí
Pro íránský režim přichází vlna demonstrací v citlivou chvíli. Státu se nedaří zlepšit ekonomickou situaci, inflace přesahuje padesát procent a vláda nebyla schopna využít výhodné situace, kterou jí poskytla ruská agrese proti Ukrajině. Západ zoufale potřebuje náhradní zdroje fosilních paliv, ale k tomu, aby je mohl odebírat z Íránu, musel by Teherán uzavřít novou dohodu o jaderných zbraních se Spojenými státy a dosáhnout odbourání sankcí. Jenže vláda trvá na svém právu vyvíjet vojensky použitelné atomové technologie.
Skoro přesně v okamžiku, kdy umírala Mahsa Amíníová, začal mít vážné zdravotní potíže také Nejvyšší duchovní vůdce - a nejmocnější muž v zemi - ajatolláh Alí Chámenejí. Je mu 83 let, mluví se už nějakou dobu o jeho vážné chorobě, a vyvstává tedy otázka, co bude po jeho úmrtí. To je další zdroj nervozity, protože Nejvyšší duchovní vůdce byl u moci přes třicet let.
K možným variantám vývoje patří, že se po Chámenejího odchodu strhne boj o moc a režim se začne rozpadat zevnitř. Podle jiného názoru je už v tichosti připraven nástupce. Mluvilo se o tom, že by jím mohl být nynější prezident Ebrahim Raísí, potíž však je, že se za poslední rok v čele vlády ukázal jako nepříliš schopný manažer. Kompromitují ho i současné demonstrace.
Druhým možným kandidátem na nástupnictví je Modžtaba Chámenejí, syn nejvyššího duchovního vůdce. Jeho jméno je ale spojeno s brutálním potlačením demonstrací v roce 2009. Pro režim by bylo navíc obtížné vysvětlit, proč "islámská republika", která vítězoslavně skoncovala s dynastickou vládou, nyní sama zavádí svůj vlastní dědičný systém.
Vzpomínky na budoucnost
Pohled na bouřící íránské ulice může vyvolat povědomý dojem. V Íránu se od takzvané zelené revoluce z roku 2009 vždy po několika letech objevují velké protesty, které jsou ale vždy úspěšně potlačené pomocí brutálních policejních zásahů. Každá z těchto vln měla trochu jiný charakter, bouřili se během nich trochu jiní lidé a činili tak z odlišných důvodů.
To, čeho se režim nejvíc bojí, je okamžik, kdy by do ulic vyšly různé skupiny obyvatel s odlišnými zájmy. Zelenou revoluci vedli mladí příslušníci městské střední třídy. Při jiných příležitostech protestovali chudí lidé, což bylo pro držitele moci zvláště varovné, protože se jim dlouho dařilo přesvědčovat nižší vrstvy, že islámská republika brání ponížené a utlačované proti zpupným a bohatým. Nespokojen je také "bazar", obchodnická třída, a také četné etnické menšiny, které představují nejméně dvě pětiny obyvatel. Mahsa Amíníová pocházela z íránského Kurdistánu, což je velmi chudá provincie ležící na "okraji", a to doslova ve všech ohledech.
Islámské teokratické zřízení už v Íránu trvá déle, než v někdejším Československu trval komunismus. Dorostla generace, která už nemá žádné negativní vzpomínky na autokratického šáha a ani se necítí zavázána hrdinům války, již země vedla v 80. letech s Irákem. Jsou to lidé, kteří vědí, že žijí v potenciálně bohatém státě, který jim upírá materiální blahobyt i politické svobody. A dokonce i tak elementární věci, jako je volba oděvu. Zatímco v roce 2009 demonstranti ještě žádali reformu systému, teď už se ozývají hesla o tyranech a jejich svržení. Vždyť i v sousedním Iráku dnes mají (nedokonalou) demokracii a v Saúdské Arábii alespoň odbourávají svazující pravidla oblékání. Írán pod vedením prezidenta Raísího jakoby šel opačným směrem.
Západní svět přihlíží ruské i íránské vzpouře, přemýšlí, zda je může ovlivnit, a snaží se jim rozumět v pojmech své vlastní zkušenosti. Ta může být zavádějící. Co se íránského případu týče, tamní režim není tak sklerotický, jako byl ten sovětský nebo náš, dokázal se zatím lépe obnovovat.
Velká část moci navíc přešla do rukou Revolučních gard, tedy vlastně ideologizované ozbrojené složky, která má zároveň rozsáhlé podnikatelské zájmy. A na rozdíl od pozdního komunismu, íránští vládcové úspěšně eliminovali reformátorské jádro mezi duchovními, a také vědí, že v případě převratu nebude ohroženo jen jejich pohodlí a moc, ale potenciálně i životy.
Mladí (i ne tak mladí) Íránci a Íránky prokazují nesmírnou odvahu a možná se nebudou chtít vzdát. Stejně tak režim. Jedno poučení z historie existuje. Diktatury působí jako nezničitelné - ale jen do okamžiku, kdy se zhroutí.
Autor je zahraničněpolitickým komentátorem Českého rozhlasu.
