Jan Moláček Jan Moláček | Komentáře
21. 9. 2016 9:00

Šunka bez masa, informace bez záruky. Facebook žije ve zlaté éře kapitalismu bez přívlastků

Sociální síť se mění v nejdůležitější zdroj zpráv na světě. O tom, jak funguje, moc nevíme. Co když ji zítra někdo koupí a zneužije?
Na počátku bylo slovo. To se mi líbí... (Mark Zuckerberg na audienci papeže Františka, 29. srpna 2016.)
Na počátku bylo slovo. To se mi líbí... (Mark Zuckerberg na audienci papeže Františka, 29. srpna 2016.) | Foto: Reuters

Kdyby mi byl někdo před patnácti lety řekl, že vznikne prostor, kde bude moci každý svobodně šířit své názory a kde se o nich povede otevřená debata, v níž bude mít stejnou šanci zaujmout prezident i bezdomovec, tak bych byl nejspíš přesvědčen, že se bude jednat o definitivní vítězství demokracie, kterou v takovémto prostředí nebude mít co ohrozit.

Co udělají s demokracií sociální sítě doopravdy, se teprve uvidí. Už z toho, co vidíme dnes, je ale jasné, že výše popsaný optimismus by byl – mírně řečeno – hodně naivní.

Nabízí se srovnání se stejně naivní důvěrou, již mnozí z nás chovali po listopadu 1989 v „neviditelnou ruku trhu“. Těžko se při vzpomínce na ty debaty ubránit nostalgii. „Chápeš, když někdo bude nabízet nekvalitní výrobky, tak je lidi nebudou kupovat a on zkrachuje!“ Znělo to logicky a povzbudivě.

Stejně logické by bývalo bylo i očekávání, že sociální sítě musejí automaticky zvýšit kvalitu demokracie – pokud by si tedy někdo dokázal jejich boom představit dřív, než nastal.

Facebook dnes připomíná český hypermarket ve zlaté éře kapitalismu bez přívlastků. V jednom boxu vedle sebe balení šunky od různých výrobců. V mnohých není skoro žádné maso, a takových přibývá. Možná se jeden nebo dva producenti ještě drží starých receptur, ale i oni se musejí přizpůsobit. Trh je neúprosný.

Na sociální síti si spotřebitel také může vybrat ze záplavy informací a produktů, které se jako informace tváří. Problém je, že na trhu bez pravidel nakonec nakupující většinou sáhne po šunce, která září nejlákavější růžovou. Na trhu informací platí totéž. Laciné přibarvování funguje – u šunky stejně jako u mediálních nadpisů a titulků.

Jenže demokracie stojí a padá s předpokladem, že se většina voličů rozhoduje na základě informací, které mají s realitou společného aspoň tolik jako slušná šunka s vepřovou kýtou.

Dlouhá desetiletí tohle bylo úkolem novinářů. Chovali se – vlastně dost podobně jako uzenáři. Někteří byli poctiví a slušní, jiní šidili, ale podobně jako živnostníci nad krámem, i oni měli pod reportáží svoje vlastní jméno. Podfuk na nich obvykle ulpěl. Nefungovalo to ideálně, ale fungovalo to.

Mnozí budou namítat, že právě sociální sítě skutečnou demokracii umožní. Že mediální svět minulosti byla ve skutečnosti informační nadvláda elit, které pouštěly k lidem jen to, co jim vyhovovalo. Že „mainstreamoví“ novináři žehrající na konkurenci „alternativních“ médií, která k obecenstvu pronikají přes sociální sítě, se jen nechtějí smířit se ztrátou výsadního postavení.

Tvrdit něco takového je ale totéž jako vydávat nekontrolovanou výstavbu hypermarketů za podporu zdravé konkurence mezi výrobci potravin. Je to přesně naopak. Hypermarkety deformují svobodný trh stejně jako sociální sítě veřejnou debatu. Mizernou šunku jsme kupovali ne z vlastního svobodného rozhodnutí, ale proto, že jiná nebyla. Na pokřiveném trhu neměla ta kvalitní šanci obstát.

Totéž se dnes děje s informacemi – s důsledky ovšem potenciálně mnohem nebezpečnějšími, než je pálení žáhy z přemíry potravinářské chemie.

Není nutné hned mluvit o konci svobodné společnosti. Občas se tlak sociálních sítí ve veřejné debatě projevuje spíš bizarnostmi. Třeba tím, že v zemi, v níž nelze z většiny krajských měst cestovat do metropole způsobem odpovídajícím jedenadvacátému století, dominuje krajským volbám debata na téma „jak ochránit náš kraj před uprchlíky“.

Trh jsme nakonec přinutili, aby nám nevládl, ale sloužil. Poučili jsme se v zemích, kde funguje. Přišli jsme na to, že konkurence – jako každá soutěž – potřebuje pravidla. Začali jsme požadovat informace a kvalitu. Trh se sice bránil a v lecčems (otevírací doba) se brání stále. Ale šunku si může každý, pokud na to má, koupit přesně takovou, jakou má rád.

Podaří se něco podobného s trhem informací? Pokusy Facebooku regulovat vlastní obsah zatím vyvolávají spíš další otazníky. Ikonickou fotografii z války ve Vietnamu Facebook vyhodnotil jako dětskou pornografii a smazal. Později rozhodnutí změnil, ovšem až po celosvětové vlně protestů, k nimž se připojila mimo jiné norská premiérka (fotku na svém profilu zveřejnil norský deník Aftonbladet) a sama dívka prchající na slavné fotografii před napalmovým útokem (dnes žije v Kanadě).

Smazání profilu už postihlo i kdekoho v Česku – mimo jiné subjekty natolik nesourodé jako hnutí Žít Brno a spolek Islám v ČR nechceme. Jedni budou možná Facebooku tleskat za zrušení těch, druzí za smazání oněch, ale podstata problému je jinde – ani v jednom případě nevíme, kdo rozhodl a na základě čeho. Transparentní pravidla neexistují a jejich vymahatelnost už vůbec ne.

Lze namítnout, že soukromá firma si může dělat, co chce. Ano, může, a to je špatně. V případě Facebooku dokonce velmi špatně a je třeba to změnit.

Stejně jsme omlouvali i negativní důsledky nekontrolovaného růstu hypermarketů. Nedá se nic dělat, to je trh, říkali jsme, když krachovali výrobci potravin a obchody na malých městech. A Česko se měnilo v nákupní ráj, v němž nešlo koupit obyčejnou šunku.

Facebook je už dnes jedním z klíčových hráčů na trhu s informacemi. Pro deset až padesát procent lidí (podle země a věku) představuje nejdůležitější zdroj zpráv. Oproti tradičním médiím ho ale nesvazují žádné etické kodexy, redakční pravidla či zodpovědnost za zprávy, kterým poskytuje prostor.

Mark Zuckerberg jedná s politiky, které znepokojuje radikalizace v jejich zemích, a odsuzuje nenávist, které jeho síť poskytuje ideální prostor. Možná si uvědomuje, jakému monstru pomohl na svět, možná je to jen součást PR.

Možná chce Mark Zuckerberg jen vydělávat peníze, to by nás ale nemělo uklidňovat. Co když mu někdo nabídne opravdu hodně? Stačí podepsaná smlouva a Facebook může zítra ovládat někdo, komu nepůjde ani tak o zisk, jako o možnost dávkovat informace (a dezinformace) půldruhé miliardě uživatelů podle vlastního rozhodnutí. Nepřipomíná vám to něco z nedávné české minulosti?

Představa, že významný vliv na globální bránu k informacím podléhající nulové veřejné kontrole může získat třeba ruský nebo čínský režim, není příliš optimistická.

Že je to sci-fi?

A nebyla náhodou před pouhými čtyřmi lety stejně nesmyslná představa, že by nejvlivnější noviny v České republice mohly někdy patřit ministru financí?

 

Právě se děje

Další zprávy