V neděli dopoledne byli na Svatopetrském náměstí během mše svatořečeni papežové Jan XXIII. a Jan Pavel II. Na tu slávu vyrazili polští, čeští a moravští poutníci. U nás událost přenášela ČT2 a Televize Noe. Křesťanské i nekřesťanské cestovky uspořádaly masivní zájezdy do Říma. Poutníci chystali i u nás bohoslužby pod širým nebem, některé farnosti pořádaly veřejné projekce. Další katolická megashow, megasláva, která suverénně překonává popové zpěvačky i politiky. Nepochybně tu událost budou sledovat věřící, ale i nevěřící. To je podstata show.
Na Svatopetrském náměstí přitom byl vykonán akt, který je pro nekatolíky, tedy i pro mnohé křesťany, podivný a pro „svět“ nepochopitelný: kanonizace, svatořečení, to jest zahrnutí do kánonu svatých, mezi svaté. Původně byl pro katolíky a pravoslavné křesťany svatým mučedník, někdo, kdo pro víru položil život. Dnes je za svatého považován ten, o němž se předpokládá, že byl po smrti spasen a dlí v nebi s Ježíšem. Je možné ho tedy žádat o přímluvu u Krista. Zároveň musí taková osoba splňovat podmínku životní čistoty; jedině potom je hodna následování.
Pro katolíky je oficiální svatý ten, kdo jím byl prohlášen církví. Tu představuje papež a svatý otec je ve svém svatořečení neomylný. Kanonizaci předchází velmi složitý, přesně daný proces. Zkoumány jsou kupříkladu zázraky, které dotyčný vykonal či měl vykonat. Svatého nabízí církev všem katolíkům jako vzor křesťanských ctností a jeho činnost v církvi označí za dokonalé svědectví o Bohu.
Jak už řečeno, pro nevěřící je takové pojetí nesrozumitelné. Jenomže ono nakonec nejde o pojmy, o to, jestli někdo sedí v nebi s Ježíšem, což stejně nemůžeme dokázat, ale o to, že se lidé mají ke komu vztahovat, koho uctívat, koho si vysoce považovat. Mají vzor. Katolíci se ke svatým modlí, prosí je o pomoc v nemoci či jiných strastech, zasvěcují jim kostely, přidělují dny v roce.
Svatý? Co je to svatý?
Pro nevěřící je slovo „svatý" cizí, možná i komické. Nevěří na to, a přece se chovají velice podobně. Vybírají si svoje „svaté“ ještě zaživa. Nenazývají je samozřejmě svatými, zato jsou k nim zcela nekritičtí a plně na ně spoléhají. Nemodlí se k nim, ale „věří“ v ně obvykle se silou zarytých demagogů. Ta víra však nemívá dlouhého trvání a „civilní svatí“ se střídají jak na běžícím pásu.
Typickým příkladem byl Václav Havel (byl označen za Beránka Božího), Václav Klaus (byl prohlášen za aktivní nástroj pravdy a lásky) a nepochybně také Miloš Zeman (členové SPOZ byli nazváni jeho apoštoly). Podobnému uctívání se nyní těší i předseda ANO Andrej Babiš, v něhož opět mnozí vkládají nekritické naděje. Pravda, u těchto lidí nejde o věčnost, o spásu, o život věčný, pouze o bytí pozemské.
Zástupy katolických svatých připomínají polyteismus, mnohobožství. Sochy svatých na rozcestích, mostech, v chrámech i jinde připomínají malé bůžky, k nimž se člověk mohl (může) aktuálně, momentálně obracet. A jak už řečeno, Češi milují své svaté, naučili se k nim vzhlížet, potřebují je k životu.
Pro českého křesťana-nekatolíka je divné, že za svatého nebyl prohlášen mučedník a symbol lidské i křesťanské pevnosti, mistr Jan Hus. (Je to však logické; Hus byl pro katolíky přece po staletí kacíř. Toho by si za svatého netroufl navrhnout dokonce ani Wojtyla.) Z toho můžeme vyvodit pravidlo, že ne každý čistě žijící křesťan, ne každý mučedník, ne každý „svatý“ je za svatého katolickou církví prohlášen.
Ono nakonec nejde o pojmy, o to, jestli někdo sedí v nebi s Ježíšem, což stejně nemůžeme dokázat, ale o to, že se lidé mají ke komu vztahovat, koho uctívat, koho si vysoce považovat. Mají vzor.
V Bibli má slovo "svatý" jiný význam. Svatý člověk zjednodušeně znamená, že je oddělený pro Boha. Oproti tomu katoličtí svatí jsou instituce, které lidem usnadňují víru, potažmo jejich rmutnou pouť slzavým údolím. Něco, co se vzdáleně podobá instituci ombudsmana.
Katolická revoluce
Katolická církev se modernizuje. V posledních desetiletích prochází revolucí. Mezi katolicky revoluční počiny jistě patřilo zvolení Jorge Maria Bergoglia papežem Františkem. Nepapežským papežem byl však i Angelo Giuseppe Roncalli, tedy Jan XXIII. A dalším moderně myslícím papežem byl Karol Jozef Wojtyla, to jest Jan Pavel II. Během obřadu blahořečení (předchází svatořečení) o něm papež Benedikt XVI. řekl: „V den jeho odchodu jsme vnímali auru jeho svatosti, věřící mu mnoha způsoby projevovali svoji úctu.“
Katolická revoluce paradoxně tkví v tom, že se přizpůsobuje okolí. Papež František je na Twitteru. Proč? Twitter je neskutečně rychlý. Dnešní doba vyznává rychlost. Prohlásit za svatého někoho, kdo žil před pěti sty lety, to je znak obrovské rozvahy a pomalosti. Ale udělat svatého z muže, který zesnul v dubnu 2005, to je fofr, kalup, to už začíná být opravdu moderní přístup. Příznivci tohoto Wojtylova svatořečení hned po jeho smrti volali „Santo subito“, svatý ihned. My subito známe zkomoleně jako šupito, čili šupito presto svatořečit papeže. Žádné cavyky s tím.
Platí totiž, že Jan Pavel byl lidem oblíbený. V katolickém světě měl ovšem mnoho nepřátel, kteří mu vytýkali třeba jeho ekumenické počiny, ale i to, že se údajně srovnával s Ježíšem (když umíral).
Santo Subito znamená, že si věřící na hlavách církve vynucují svoji vůli, do katolické, přísně hierarchizované církve pronikají prvky demokracie. Ortodoxní katolíky to děsí. Lid žádá, aby byl Wojtyla svatořečen ihned, jinak to nemá cenu. A církev se v posledních letech přizpůsobuje, obrazně řečeno se twitterizuje, vytváří své takřka bleskové twittersvaté.
Erupce blahořečení a svatořečení
Začal s tím už Karol Wojtyla. Jeho pontifikát byl erupcí blahořečení a svatořečení. Blahořečil 1340 lidí a zhruba pět stovek jich posléze prohlásil též za svaté.
Jak se měnila rychlost svatořečení? Svatý Řehoř VII. zemřel v roce 1085, blahořečen byl skoro po pěti stech letech a svatořečen v 18. století. Blahoslavený Viktor III. byl blahořečen v roce 1887, zemřel v roce 1087. Blahoslavený Urban V. čekal pět století. Zemřel roku 1370, blahořečen byl roku 1870. Giuseppe Sarto, tedy Pius X., zemřel v roce 1914 a svatořečen byl 1951.
Zvýšenou rychlost můžeme sledovat i jinak. Za posledních 400 let byli svatořečeni pouze tři papežové (Řehoř VII., Pius V., Pius X.). Na svatořečení čekali v průměru 261 let. Karol Wojtyla se dočkal po devíti rocích.
Oba papežové, kteří budou v neděli svatořečeni, byli nejoblíbenější a nejvlivnější hlavy katolické církve v novodobých dějinách. Rád je má i papež František; na výročí smrti Wojtyly se modlil u hrobek obou dvou.
Santo Subito znamená, že si věřící na hlavách církve vynucují svoji vůli, do katolické, přísně hierarchizované církve pronikají prvky demokracie. Ortodoxní katolíky to děsí.
Moderní není jen kvap, rychlost, s níž přichází Wojtylovo svatořečení, ale i jiné přizpůsobení se okolnímu světu. Sám Jan Pavel II. měnil pohled na to, kdo je svatý. Ve své encyklice Ut unum sint a Tertio millenio adveniente posunul svatost od mučednictví a výjimečných ctností do moderní podoby. Chápe ji jako překonání rozdílů mezi náboženstvími. Ekumenismus.
Co lidé po celém světě v neděli na Svatopetrském náměstí sledovali? Proměnu katolické církve, která se twitterizuje, modernizuje, která začíná spěchat, která se revolučně přizpůsobuje svému nesvatému, sekulárnímu, diktátorskému okolí. Zároveň se do našeho povědomí vloudí dva naprosto výjimeční katolíci, Wojtyla a Roncalli.
