Moderní dějiny svobody a boje za ni to u nás mají těžké. Pestrá válečná a poválečná minulost, natíraná a zase od nátěrů seškrabovaná, dodnes prověřuje pamětníky i současníky. Vedly se různé boje za různé svobody i "svobody". A vedou pořád.
Když spolek, a to ten zřejmě nejznámější, zvaný Český svaz bojovníků za svobodu, kráčí jedním politickým směrem, je to samozřejmě problém. Vzájemné porozumění nad různými verzemi "bojů" a "svobod" je obtížné. Nemluvě o interpretaci toho, co se děje dnes a hýbe politikou.
Je absurdní, když svazu bojovníků za SVOBODU předsedá bývalý člen Komunistické strany Československa, tedy organizace "zločinné a zavrženíhodné", která tu nastolila "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný režim". Citáty jsou ze zákona o jeho protiprávnosti z roku 1993, ale bez ohledu na něj odpovídají realitě. Šlo o období 1948 až 1989.
Jaroslav Vodička, předseda Svazu bojovníků za svobodu, vstoupil do KSČ v roce 1968, když se školil na důstojníka pohraniční stráže. V roce 1970 byl při prověrkách vyloučen. V roce 1983 podle Wikipedie požádal o členství znovu, v roce 1985 se stal členem strany podruhé. Od roku 1988 byl veden jako tajný spolupracovník Veřejné bezpečnosti, respektive hospodářské kriminálky.
Místopředseda svazu Milan Andres byl v 80. letech u "kontrášů", vojenské kontrarozvědky, která vykonávala v Československé lidové armádě "politický dohled". Například dohlížela, jestli nečtou závadnou literaturu nebo neposlouchají západní rozhlas. Kdo byl tehdy na vojně, o "kontráše" tak či onak zavadil. Interpretovat činnost tajného komunistického zpravodajství v rámci Varšavské smlouvy jako "boj za svobodu" by bylo perverzní. Boj za svobodu? Ne, boj proti svobodě. Nazývejme věci pravými jmény.
Je zřejmé, že s takovými postavami v čele nemůže svaz pěstovat bůhvíjaký konsensus nad minulostí, ale jen přitakávat její výseči a jen určitému způsobu interpretace. Pod pojem boj - a bojovník - za svobodu se vejde hlavně něco, a něco zas moc nebo vůbec ne.
Názorová základna vedení Svazu bojovníků za svobodu se projikuje do současnosti třeba tím, že Jaroslav Vodička je členem Strany práv občanů (dříve Zemanovců) a v krajských volbách byl na její kandidátce (koalice SPD-Tomio Okamura a SPO) zvolen zastupitelem Ústeckého kraje. Je to regulérní politik, zastupující volební subjekt s národoveckým až xenofobním profilem. Ale jeho program není s Vodičkovým projevem na Terezínské tryzně v rozporu, naopak.
Na internetových stránkách svazu si pak můžete přečíst, že jde o "dobrovolný, nestranický a nezávislý spolek". Nezávislost má i ve stanovách. Nejpozději od té doby, co Vodička vstoupil do politiky, je to jen formalita, proklamace. Výsměch.
Svaz bojovníků za svobodu postupně získal zase jeden z "nátěrů", říkejme mu pro zjednodušení "Vodičkův". Není divu, že z něj začali někteří veteráni, potomci odbojářů a další osobnosti - nejen kvůli sporům o minulost - vystupovat. Dění kolem svazu patří k nejsmutnějším důkazům rozdělení společnosti.
