Mám pocit, že poslední dobou nedělám nic jiného, než že si osobuju právo. A nejsem sám. Museli jste si toho taky všimnout.
Když nějaká osvícenější radnice u nás postaví kilometr cyklostezky, tak nejspíš čeká, že cyklisté po ní budou spokojeně jezdit a chodci a řidiči budou rádi, že mají chodník nebo silnici konečně jen sami pro sebe.
Jenže se stane něco úplně jiného – radní se od svých kritiků dozvědí, že si osobují právo zakazovat auta a nutit občany jezdit na kole.
Když nějaký think tank udělá to, co všechny think tanky na světě – vypracuje analýzu –, tak zřejmě očekává, že si ji přečtou ti, kdo se o její téma zajímají, někteří budou rádi, že se mu konečně někdo systematicky věnoval, jiní v ní najdou skutečné nebo domnělé chyby a následná diskuse posune chápání dané problematiky o kousek dál.
Jenže se stane něco úplně jiného – think tank zjistí, že si prý osobuje právo říkat lidem, co si mají myslet.
Když soukromá banka rozhodne, že napříště nebude sponzorovat aktivity, s nimiž nechce být spojována, tak její šéfové možná odcházejí z porady s přesvědčením, že udělali normální marketingové rozhodnutí.
Jenže vzápětí si přečtou na firemním profilu na sociální síti, že si osobovali právo vnucovat nám svůj pohled na svět.
Já už to nějakou dobu sleduju, takže když teď sedím u počítače a píšu komentář, tak už vím, že nedělám svou práci, ale osobuju si právo vnucovat druhým své názory.
Nejpodivnější je, že s těmito obviněními obvykle přicházejí lidé, kteří v jiných případech brání práva a svobody v tom nejširším možném pojetí.
Vyhodíte ze své restaurace hosta, protože vám jeho tvář připadá příliš tmavá? V takovém případě vás budou bránit do roztrhání těla. Svoboda soukromého podnikání! Majitel má právo pustit do svého podniku, koho chce!
Vyfotíte na svůj reklamní leták mladíka, jehož tvář připadá příliš tmavá jim? Na svobodu soukromého podnikání můžete zapomenout. V takovém případě si totiž osobujete právo vnucovat druhým „multikulturní propagandu“.
Přinesete si na demonstraci šibenici a žádáte, aby se na ní houpali demokraticky zvolení členové vlády? Posíláte tu či onu menšinu, která právě není v kurzu, do plynu? Svoboda slova!
Ta pro vás ovšem z nějakého záhadného důvodu přestává platit ve chvíli, kdy upozorníte, že na výzvy k likvidaci skupiny osob pamatuje trestní zákoník bez ohledu na to, zda jde o menšinu populární, či nepopulární. V ten moment si zničehonic osobujete právo cenzurovat „nepohodlné názory“.
Lidé, v jejichž vidění světa mohou oni sami prakticky cokoliv, zatímco druzí si musejí všechna práva osobovat, se nezřídka pokládají za obhájce svobody, západních hodnot a bůhvíčeho ještě. Neškodí se občas podívat na jejich postoje podrobněji, abychom věděli, co přesně si pod těmito pojmy představují.
Jakou odvetu navrhuje například jeden z nejaktivnějších „obránců západní civilizace“, neúspěšný senátní kandidát Petr Hampl České spořitelně za to, že odmítá svou reklamou podporovat dezinformační weby? Má být „po změně režimu (sic!) podrobena speciálním regulacím (ona už by se nějaká záminka našla)“. Její současní šéfové by také už neměli dostat „manažerské místo v žádném ústavu podléhajícím regulaci ČNB“. Podotýkám, že autor návrhu má doktorát ze sociologie, a základní principy vlády práva a nezávislosti institucí, jako je centrální banka, by tudíž měl chápat.
Tedy – všemocný vůdce bude „po změně režimu“ bez ohledu na zákony a pod smyšlenými záminkami šikanovat soukromé firmy a profesně likvidovat ty, kdo se mu znelíbí. Pokud vám to zní povědomě, nemýlíte se. Přesně to jsme tu už řadu let měli. Jenže se tomu neříkalo západní hodnoty. Říkalo se tomu komunistická zvůle.
Ano, tehdy jsme skutečně práva měli jen na papíře, a pokud je někdo chtěl doopravdy, musel se pokusit si je osobovat. Obvykle na to těžce doplatil. Text Charty 77 zveřejněný před 40 lety připomněl vládcům komunistického Československa, že práva mají všichni jeho občané. Některým lidem je potřeba to připomínat i dnes.
Liberálové utrpěli v poslední době řadu porážek a jsou v defenzívě. Ale pořád ještě nejsme tak daleko, aby si museli svoje práva osobovat. Pořád ještě si v rámci platných zákonů mohou i oni říkat, psát a prosazovat, co chtějí. Pokud stojí v čele soukromých firem, tak mohou inzerovat, kde chtějí, a na reklamy fotit, koho chtějí.
Jistě může jejich názory a kroky také kdokoliv kritizovat, ale nesmí jim upírat práva, která sám plně využívá.
Pokud se někomu nelíbí cyklostezka, ať po ní nejezdí. A klidně v příštích volbách volí stranu, která slíbí, že žádné cyklostezky stavět nebude. To je fér.
Pokud někomu není sympatická ta či ona banka či obchodní řetězec, nechť si uloží i utrácí své peníze, kde chce on. Nemusí si osobovat právo to dělat. Má ho i bez osobování.
Pokud se někomu nelíbí analýza nebo můj komentář, nechť je nečte, případně mi napíše, že je to blábol. Ideálně s jedním či dvěma věcnými argumenty, ale chraňbůh abych si osoboval právo nutit někoho diskutovat věcně.
Čím dříve osvobodíme veřejnou debatu v Česku ze zajetí těch, k jejichž vnímání světa patří přesvědčení, že práva a svobody mají jen oni (samozřejmě neomezená), zatímco jejich oponenti si práva musejí osobovat, tím dříve začne zase sloužit svému účelu – hledání řešení reálných problémů a společenské shody.
Už někdy vážně přemýšlím, jestli si nemám v restauraci objednat šeptem. Co kdyby někdo u vedlejšího stolu zaslechl, že jsem si vybral svíčkovou, a ne guláš? Druhý den bych to měl v e-mailu zas: "Pane Moláčku, vy si osobujete právo…“
