Můžeme v době pandemie koronaviru kritizovat vládu? Nebo máme "táhnout za jeden provaz", jak se teď ozývá z více stran, ne ze všech? A co vlastně ono tahání za jeden provaz znamená? Je kritika chybných kroků, jež se týkají dnešní situace, nikoli třeba Čapího hnízda, zdravá, nebo škodí?
Začnu taháním za provaz. Představuju si to nějak takhle. Česku až dosud přímo zoufale chyběly roušky. To je fakt a musí se o tom psát. (Zároveň ovšem už ten fakt sám o sobě představuje kritiku těch, kteří jsou za zásoby zdravotního materiálu odpovědní.) Táhnout za jeden provaz znamená, že ženy a někteří muži sednou k šicím strojům a zadarmo šijí tyto jednoduché ochrany obličeje. Vietnamci šijí roušky. Další nadšenci je rozvážejí. Znám ženu, jež čerstvě ušité roušky věnovala metařům, kteří šli okolo po ulici. Lidé je nosí prodavačkám do prodejen.
Držet za jeden provaz znamená, že lidé nakupují starým lidem ze svého domu, že mladí dobrovolníci rozvážejí letáky s návody, jak zvládat pandemii, jak se v ní chovat, pro starší občany, kteří třeba nemají internet. Dobrou práci dělají církve, které mají kontakty na staré lidi a nabízejí jim pomoc. Jiní točí videa s návody na výrobu ochranných masek či na ušití roušky. Jiní si dali půst od zbytečného lítání sem a tam, od mejdanů. Jeden provaz je především občanská solidarita.
Zároveň však žijeme ve státě, v politickém a právním systému, který má svoje vedení a svá pravidla. V době krize je naprosto zásadní, jak ten systém, jeho vedení funguje, jestli se s krizí umí vypořádat, jestli je schopné. Obrovské množství lidí je na státu závislé, svým způsobem na něm visíme všichni. Dát tomuto molochu volno od kritiky by bylo poněkud šílené. Protože výjimečná situace, nouzový stav, celostátní karanténa, to jsou zároveň příležitosti, jak utáhnout otěže, prosadit záludné paragrafy. Systém získává podstatně větší výkonnou moc (omezení pohybu je tvrdý vstup do našich svobod), větší prostor. A lidé se soustřeďují hlavně na virus, další věci jim mohou unikat.
Jak je to tedy s kritikou? Táhneme s vládou za společný provaz? Začněme kroky, které vláda nařídila, omezení pohybu, setkávání atd. Jsou jasně vysvětlené, odpovídají doporučením Světové zdravotnické organizace, evidentně nás mají chránit. Děkujeme za ně vládě a podporujeme ji, když restrikce zavádí. Onen "jeden provaz" je totiž náš společný zájem, vláda a premiér to nedělají pro sebe, nýbrž proto, aby zabránili šíření viru, to nás "v tahání" jednoznačně spojuje.
Roušky a respirátory: týden zdržení, neschopnost, neumění
Jakmile ale třeba premiér mlží, kamufluje situaci, není schopen přiznat, že on a jeho "super" tým selhali, omluví se jen z donucení, pak nás ohrožuje, a především on sám s námi za jeden provaz netáhne. Příklad, který v nastalé situaci jistě pochopí každý občan: Andrej Babiš mohl už před dvěma týdny přiznat: Česko trpí přímo katastrofálním nedostatkem roušek. A mohl sám občany poprosit o pomoc, ať je šijí a rozdávají. Neudělal to. Tvrdil, že nemocnice nemají problém. Lhal. Ohrožoval lidi v první linii i nás. Společný provaz přeřezával.
Máme právo vědět, jak byl a jak je stát na virovou krizi připraven. Mimochodem, existují přesné návody, jak pandemii řešit (kupříkladu integrovaný záchranný systém vypracoval v roce 2018 toto: Mimořádná událost s podezřením na výskyt vysoce nakažlivé nemoci ve zdravotnickém zařízení nebo v ostatních prostorech). Když je nastudujete, vidíte, jakých chyb se stát dopustil.
Momentálně skutečně není čas na texty a interpelace okolo premiérova střetu zájmů (pokud ovšem nechce upravit zákony tak, aby právě jeho střet zájmů obešly). Naopak je čas poukazovat na chyby, jež nás ohrožují, ty kritizovat musíme. Jedna poznámka. Na konci ledna ministr zdravotnictví tvrdil, že máme být klidní, na vše jsme připraveni, Covid-19 je něco jako chřipka atd. Totéž opakovali četní experti. Média je v tom podporovala: žádnou paniku (to platí stále). Ukázalo se však, že klid nebyl namístě, stát se měl už v lednu na pandemii připravit. Neudělal to, trestuhodně zaspal. Ohrozil nás. A je úplně jedno, že třeba v Itálii (možná) zaspali taky. Tím nás neukolíbají.
Deník N teď objevil další nebezpečné selhání, jež mohlo vést k většímu šíření nákazy: ministerstvo zdravotnictví již od minulého pondělí dostávalo z Číny nabídky na nákup respirátorů a roušek, jichž se u nás kriticky nedostává. Nebylo však schopné podat objednávku a za ochranné prostředky proti novému koronaviru zaplatit. Neuměli to. Premiér Babiš pak, pozdě, tuto důležitou kompetenci předal ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi (ČSSD) a vnitro objednávku s pomocí čínské ambasády a České národní banky zvládlo. Děkujeme.
Týden zdržení, neschopnost, neumění. O tom se musí psát stejně jako o faktu, že premiér Babiš nesmyslně a úmyslně zdržoval zapojení Ústředního krizového štábu, jen aby sám vynikal. Podobně je nutné kritizovat vládní frajeření, tedy situaci, kdy ministři a premiér vystupovali na tiskovkách bez roušek, ono "vy je noste, my nemusíme".
Nekritizovat vládu za tyto hrubé chyby by ničemu dobrému nepomohlo. Stejně jako by byla trestuhodná chyba vládu nepodpořit, když zavádí rozumná, experty doporučená omezení.
