A tak jenom s překvapením dnes všichni četli zprávy o tom, že korejská automobilka zaměstná v Nošovicích jenom tisícovku místo tří tisíc lidí a bude vyrábět výrazně méně aut, než čeští politici po skončení vyjednání se šéfy automobilky oznamovali.

Nejde přitom o málo peněz - stát dá automobilce v pobídkách několik miliard korun.

Úředníci pak narychlo rozesílali zprávy na všechny strany a upřesňovali, že to tak není a je to jinak a práce bude dost. A že je to běžný postup podepsat méně a udělat více. Pozdě.

Další blamáž

Kdyby obsah dohod s Korejci politici netajili, mohli se vyhnout další blamáži. I přes pozdní vysvětlování, co a jak zůstává na příchodu korejské automobilky pravdou, padl na postupu státu další stín.

Pocit, že mnoho ještě zůstává utajeno a že nakonec vše že může být jinak, je určitě oprávněný. Lidé se nyní mohou jen dohadovat, jak budou využity stovky milionů korun určených pro soukromého investora a jaké jsou záruky, že bude vše probíhat tak, aby to bylo pro stát a jeho občany výhodné.

Dnes se sice na svět dostaly některé části dohody státu a Moravskoslezského kraje s korejskou společností, zdaleka ale ne všechny. A zase stejná výmluva, jakou už lidé slyšeli u předchozích velkých investic - smlouva podléhá obchodnímu tajemství.

Není to přitom poprvé a určitě ani ne naposledy, co kvůli téměř detektivnímu utajení stát a politici znovu přišli o část své prestiže; nyní navíc v dusném předvolebním čase. A dobře jim proto tak.

Utajíme všechno

Horší je, že jde o praxi, která je nesmírně škodlivá. Tajení všeho a za všech okolností je českým národním sportem.

O tom, že se za obchodní tajemství dá skrýt téměř vše a politici velmi rádi vyhoví firmám, které ze obchodní tajemství považují i s nadsázkou barvu stěn ve svých kancelářích, se mluví už dlouho.

A že taková praxe jenom nahrává korupci - a podezřelým obchodům a mnohým zaměstnancům státu, krajů nebo obcí vyhovuje - je nad slunce jasnější.

Málokdo s tím ale - přes kritiku nevládních organizací a rozhodnutí soudů, které už takovou praxi označily za špatnou a při využívání veřejných peněz za nepřípustnou (vzpomeňte třeba na verdikty o penězích na stavbu dálnice D47) - chce něco dělat.

Přitom stačí málo. Ochota a snaha.

Ochota vyjít veřejnosti vstříc a zveřejnit co nejvíc hned po skončení jednání a ne až ve chvíli, kdy hrozí či se objeví nějaké problémy nebo zprávy.

A snaha nenechat se bez boje zatlačit firmami do kouta a odkývat jim - s vidinou pracovních míst a bodů u voličů - vše, na co si vzpomenou.

Změní se postoj?

Třeba to, že Moravsloslezský kraj automobilce Hyundai slíbil, že vyvine "maximální úsilí", aby v okruhu 15 kilometrů kolem nové továrny nevyrostly další podniky, jež by znečišťováním ovzduší mohly ohrozit kvalitu produkce automobilky, jak zní jeden z bodů ve včera schválené dohodě...

Bohužel. Že by ke změně postoje a větší otevřenosti politiky přiměl včerejší problém se smlouvami s automobilkou Hyundai, to by si mohl myslet asi jenom naivní blázen.

Moje babička mi totiž říkala, že se má o všech průšvizích raději mluvit hned, protože se na všechno stejně jednou přijde. A měla pravdu. Z těch utajených věcí, které se jako bumerang vrátily za nějaký čas, byly průšvihy ještě větší, než se původně zdálo.

Pro všechny, kteří nakládají s veřejnými penězi, by tak včerejší příběh smluv s automobilkou Hyundai měl být dalším varováním, které je potřeba brát vážně. Jenom tím, že nebudou mít zbytečné tajnosti, se totiž stát změní z neoblíbeného a arogantního frajera v příjemného partnera.