Říká se, že Češi jsou mistry improvizace. Způsob, jakým sepsali svůj nejdůležitější zákon, zdá se dává takovému pohledu za pravdu. Konstituce vznikala ve zmatku, rychlosti a bez společenské debaty. Většina lidí ostatně tou dobou měla dost jiných starostí, neboť z map právě začínal kvapně mizet stát jménem Československo.
Plénum České národní rady ústavu nově připravované republiky schválilo přesně před třiceti lety - 16. prosince 1992. Navzdory hektickému zrození ale zdejší základní zákon stále funguje. A to až neobvykle dobře. Nejvíce jej zatím dokázal ohrozit člověk, který na něj přísahal. Prezident Miloš Zeman. I jeho atakům ale konstituce odolala a nakonec jej dokázala udržet na uzdě.
Směrovky a navigace
Dosluhující hlava státu se ústavní mantinely pokoušela prorážet skoro kontinuálně, asi nejsilněji ale v roce 2013, když svévolně držela u moci Rusnokovu úřednickou vládu, ačkoli nebyl důvod nejmenovat tu řádnou.
Že ale politik Miloš Zeman chová k ústavě pramalou úctu, bylo zjevné už mnohem dříve, než se stihl i se svou kamarilou usadit na Pražském hradě. Nejpozději od časů nechvalně proslulé opoziční smlouvy. Paktu, kterým si na sklonku devadesátých let chtěly dvě tehdy nejsilnější strany - Klausovi občanští a Zemanovi sociální demokraté - rozdělit v zemi moc "na věčné časy".
Akce měla vyvrcholit změnou volebních pravidel, která by takový stav zafixovala a ostatní politické subjekty prakticky vyšachovala ze hry. Před mrtvolně "stabilním politickým prostředím" tehdy republiku zachránil právě její základní zákon. Přesněji řečeno ten, kdo jej chrání a pečuje o něj - totiž Ústavní soud.
Paragrafy konstituce zcela záměrně nejsou detailní, protože - jak upozorňoval jeden z jejích hlavních spolutvůrců, profesor Vojtěch Cepl - vždycky se může objevit náhoda, která se do nich nevejde, a je proto třeba nechat ústavním aktérům dostatečně volné ruce, aby se politický provoz v zemi permanentně nezasekával. Už třicet let tedy jeho fungování připomíná jízdu, která se řídí podle značek i navigace najednou: ústava vytyčuje základní směr a v případě nejasností jej korigují její strážci.
Práce kvapná, hodně platná
V politicích ale takový stav celkem pravidelně probouzí choutky jej zneužívat. Mluví o "naprosto idiotských ústavních zvyklostech" (Miloš Zeman), případně nahlas přemítají, že by bylo třeba základní zákon "vylepšit" či "zpřesnit". Nejednou s argumentem, že byl roce 1992 vlastně schválen až příliš rychle.
Sluší se ovšem v této souvislosti připomenout, že podobně - tedy také se značnou mírou improvizace - byla přijata už velmi úspěšná ústava první republiky. Jako by oba případy chtěly potvrdit, že Čechům se v této disciplíně prostě daří. Když aktuální konstituce naposledy slavila kulatiny, respektovaný ústavní právník Jan Kysela konstatoval, že se ve svém celku dočkala dvaceti let "v celkem solidním stavu".
Což se rozhodně nedá říci o zásazích, které do ní přicházely, byť na jejich přípravu bylo naopak času habaděj. Jako odstrašující příklad může posloužit přímá volba prezidenta - džin, jehož by dnes nejraději zatlačil zpět do lahve i nejeden z politiků, kteří mohutně pomáhali s jeho vypouštěním.
Do konstituce se příslušné paragrafy dostaly v roce 2012, přičemž práce na jejich podobě probíhaly celé dva roky. Výsledek, jak můžeme pozorovat, je však přinejlepším nevalný a stal se zdrojem řady problémů a svárů. Jaký kontrast s celou ústavou, která v roce 1992 musela vzniknout během pěti měsíců. A jejíž ideový návrh spatřil světlo světa dokonce za pouhých osm dní.
Přísloví, podle nějž bývá kvapná práce málo platná, zjevně neplatí úplně beze zbytku. Nemůžeme-li být hrdí na zdejší politiky, pak na konstituci, která je zatím všechny nakonec dokázala přežít, určitě ano. Co potřebuje, je v první řadě úcta a respekt, ne změny.
