Ladislav Henek | Komentáře
31. 8. 2011 8:00

To nejlepší z předpovědí temné a temnější budoucnosti

Veřejné diskuse ukazují, že hádat a urážet se umíme výborně. Ale máme vizi budoucnosti?
Foto: Naďa Straková

Jako z temného románu „Bídné roky" (v originále „Soumračná země") norského spisovatele Knuta Faldbakkena vypadají některé prognózy budoucnosti od světových ekonomů i politiků. Jen namátkou, protože výčet by se nevešel do žádného článku, ale ani hodně tlusté knihy (zato optimistické prognózy by se vměstnaly do celkem útlé brožurky):

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble na setkání držitelů Nobelovy ceny ve švýcarském St. Gallenu prohlásil, že očekává „sedm hubených let".

Nová výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová varuje, že hrozí další vážná recese. Politici musí dostat pod kontrolu hrozivé zadlužování prakticky všech západních zemí a musí lidem říci, že je nutné si utáhnout opasky. (Pro jedince nenávidící vše pravicové: Christine Lagardeová nemá vůbec nic společného s pravicí, od mládí je zapřísáhlou socialistkou.)

Exprezident Havel už loni řekl, že pokud se lidstvo nezmění, nestane se pokornějším (což opravdu zatím nevypadá), čeká nás katastrofa.

„Očekávám, že v dohledné budoucnosti budeme svědky vážných problémů..." prohlašuje Jim Rogers, americký ekonom a finančník (například spoluzakladatel fondu Quantum s George Sorosem).

Analytik Raiffeisenbank a absolvent London School of Economics and Political Science Aleš Michl soudí, že nová krize bude delší, nezaměstnanost se zdvojnásobí.

Analytik v Centre for Research on Globalization Andrew Gavin Marshall před rokem prorokoval: „Cesta k zotavení je v nedohlednu. Až krize skončí, svět, který známe, se změní dramaticky. Nikdo nežije ve světě, do kterého se narodil; vše se vždy mění. A ani toto dnes není výjimka. Jediným rozdílem je, že projdeme nejrychlejšími změnami, které doposud svět zažil."

Jan Švejnar, profesor ekonomie na Michiganské univerzitě: „Utahování opasků, tzn. sociální škrty v rozpočtech zemí, budou mít odezvu v sociálních a politických nepokojích. Nicméně restrukturalizace ekonomického a sociálního systému v řadě zemí, jako je například Řecko, Portugalsko, Irsko a možná i další, je nezbytná."

A nakonec profesor Fordham University v New Yorku Milan Zelený: „Neprocházíme jen krizí, ale transformací celého systému. Jsme v podobné situaci, jakou dříve představoval přechod od agrárního systému k industriálnímu. Dnes jsme tak technologicky vyspělí a máme tak vysokou produktivitu práce, že nejsme schopni lidi zaměstnat… Dojde k velmi výraznému omezení globalizace. Bude stále víc docházet k relokalizaci, kdy se globální procesy budou transformovat zpět do lokálních… Globální systémy se dostaly k absolutnímu vrcholu a již v nich nevede cesta dál."

V temných a temnějších prognózách by se dalo pokračovat ještě dlouho. Možná jsou do jisté míry dokonce sebenaplňující, protože i podle průzkumů veřejného mínění jen velmi málo lidí věří v dobré časy, což prý (podle ekonomů) vede k přílišné opatrnosti, která prohlubuje krizi.

Podstatným problémem - patrným například z diskusí pod jakýmkoli mediálním článkem o krizi - je fakt, že se nedokážeme shodnout na tom, co jsou nejdůležitější příčiny krize, kdo jsou skutečnými viníky a jaké recepty by společnost (nejen naši, ale celý Západ) mohly z krize vyléčit. Bezvýznamné minimum opravdových argumentů a myšlenkového úsilí, záplava urážek, snahy co nejvíce ponížit zastánce jiného názoru, mnohdy až otřesná nenávist k jinak smýšlejícím, to je realita veřejných diskusí o finanční, ekonomické, hospodářské krizi, jejích příčinách, vinících a možnostech záchrany.

Stejně zavilá válka mezi „jedinými správnými názory" jako ve veřejných diskusích panuje i mezi politiky. Pak se ovšem situace opravdu jeví jako beznadějná, spějící pravděpodobně k velmi hořkému naplnění bonmotu, který už léta koluje na internetu: „Víte, jaký je rozdíl mezi optimistou, pesimistou a realistou? Optimista se učí anglicky, pesimista se učí čínsky a realista se učí střílet."

Dobrá. V popisu příčin a způsobů nápravy toho, co dnes zažíváme, se neshodneme. Ale co třeba v něčem vyšším a důležitějším? Shodneme se například v tom, jaký by měl být svět, aby se v něm všem lidem - nejen mně, popřípadě ještě skupině mně podobných - žilo dobře, spokojeně, radostně? Máme ještě nějaké velké ideály a přemýšlíme o nich, nebo se už dokážeme jen vzájemně ponižovat a sprostě si nadávat?

Často politikům vyčítáme, že nemají žádnou „vizi". Máme však my nějakou vizi, v jakém světě chceme žít? A pokud ji máme - dokážeme svou vizi také konkrétně popsat?

 

Právě se děje

před 7 hodinami

Sanders v průzkumu dále sílí, Bidenovi přebírá černošské voliče

Americký senátor Bernie Sanders si v průzkumu upevnil vedení v boji o prezidentskou nominaci Demokratické strany. Svému rivalovi Joe Bidenovi navíc přebírá černošské voliče, kteří dosud bývalého viceprezidenta upřednostňovali. Vyplývá to z průzkumu veřejného mínění společnosti Ipsos, jehož výsledky dnes zveřejnila agentura Reuters.

Zdroj: ČTK
Další zprávy