Ministr dopravy Dan Ťok (za ANO 2011) vysvětloval, jak to bylo s kolapsem na D1. Může za něj firma, která dálnici opravovala. "Poslední termín byl, že stavbu opustí ke konci listopadu, bohužel to nesplnili. Měli to prodlouženo do 16. prosince, doufali jsme, že kalamitní sníh nepřijde, bohužel přišel." Tak pravil Ťok.

Význam jeho poslední věty je mnohem hlubší než kaverny u Humpolce a je třeba ho docenit. Do správy státu totiž vstupuje faktor doufání. Úplně nová, spirituální koncepce lepšího a bohatšího Česka.

Vládám, a speciálně takovým jako ta Babišova, bývá předhazováno, že jsou to tupí technokrati a že o nějakou transcendenci by si neopřely ani kolo. Tak to pardon, bereme zpět. Kdo to má postavené na doufání, nemůže být přece špatný člověk (ani ministr).

Duchovní kořeny kabinetu jsou ještě zřetelnější, když si uvědomíme, že Ťok samozřejmě ve skutečnosti nemyslel "doufali jsme, že…", nýbrž "modlili jsme se, aby…". Bohužel přišel.

Dum spiro spero - Dokud dýchám, doufám. Bude stát na příštích billboardech místo Dálnice, dálnice, dálnice. Na billboardech u dálnic taky. Cicero má číslo na můj mobil. Řídit stát jako filozofickou fakultu.

Vláda filozofů není sama o sobě lepší ani horší než vláda inženýrů - ale její rozhodující kvalita spočívá v tom, že nám ukazuje, jak věci brát, nabízí klíč k pochopení světa a našeho zasazení v něm. Doufali jsme, že most nespadne. Bohužel spadl.