Jméno Vlastimila Tusara dnes už nikomu nic neřekne. A pár ulic, které jej nesou, to nespraví. Není tak divu, že sté výročí pádu premiéra druhé a třetí československé vlády nikoho nevzrušuje.
Což je chyba. Zbytečný pád vlády jediného sociálnědemokratického premiéra první republiky předznamenal spoustu problémů nového státu. A také umanutou zálibu zdejší levice se místo společného postupu ponořit vždy a za všech okolností do nejurputnějšího frakcionářství a sektářství, které vždy nakonec škodí celé republice.
Lid chtěl sociální demokracii a dostal hned dvě
Přestože Tusar byl vedle T. G. M, Karla Kramáře či Antonína Švehly naprosto zásadní postavou prvních let republiky - a premiérem za vítěznou stranu z prvních parlamentních voleb -, dočkal se s bídou jedné věty ve středoškolském dějepisu. Možná kdybychom tak moc nepřejali vidění první republiky, jak nám jej nalinkovali tehdejší příznivci hradní politiky či takzvaných buržoazních stran, mohl být výsledek jiný a Tusar by se stal jednou z nejzajímavějších postav v klíčovém okamžiku zrodu státu. A možná bychom si u zrodu československého státu kladli i trochu jiné otázky.
Zrod republiky si většinou spojujeme se zahraniční akcí (T. G. M, Edvard Beneš), muži 28. října, případně první vládou Karla Kramáře. Teprve v komunálních volbách v roce 1919 a pak parlamentních v roce 1920 ale mohli obyvatelé nového státu říci, čí vládu si vlastně přejí. V obou volbách výrazně zvítězila československá sociální demokracie. Proto se Kramář z čela všenárodní koalice poroučel a na scéně se objevil sociální demokrat Tusar.
Ten úspěšně provedl čerstvě zrozenou československou politiku prvním politickým testem, který přinesl kladnou odpověď na otázku, zda nový systém dokáže vytvořit vládní koalici. Pravolevé spojení internacionální sociální demokracie, národoveckých socialistů a agrárníků bylo sice od počátku velmi vratké, ale rudozelený kompromis byl pro pokojný rozvoj státu velmi vítaný.
Ač je to dnes už zcela zapomenuto, šikovný diplomat Tusar dokázal neuvěřitelně zručně skákat mezi spoustou nakřáplých vajec najednou - od Hradu přes svou levici až po agrárníky či uraženého Kramáře. Zároveň jako sociálnědemokratický internacionalista výrazně méně provokoval Němce a Maďary než třeba Kramář a pravice. Přitom dokázal prosadit i mnohé zásadní sociální zákony, třeba zákaz dětské práce.
Odměnou za to bylo sociální demokracii v prvních československých parlamentních volbách v dubnu 1920 25 procent hlasů. Zdálo se, že nový stát má alespoň jednu opravdu silnou stranu schopnou sociálních reforem i vstřícné národnostní politiky. Tusar si tak mohl do Národního shromáždění přijít pro další mandát premiéra.
Jenže až do 11. června 1920 nebylo jasné, zda staronová vládní koalice dostane důvěru. Pro Tusara nebyla problémem česká pravice. Ani rebelující německé strany. Ani partnerští socialisté na levici. Ale jeho vlastní sociální demokracie, která se ve své hvězdné chvíli rozhodla rozpadnout.
Dlouhé stíny pádu
Vláda nakonec důvěru dostala, ale část poslanců sociální demokracie byla proti - šlo o levou frakci, ze které později vznikla komunistická strana. Tusar oddálil krach vlády jen do září, kdy neudržitelné poměry ve straně skončily jeho demisí a následně pádem kabinetu.
Od 15. září 1920 tak začaly sužovat československou republiku mnohé neduhy a některé měly až nečekaně dlouhé stíny: První republika ztratila jedinou opravdu velkou stranu. Vítězové dalších voleb - agrárníci - dosahovali maximálně 15 procent a Švehla i jeho nástupci složitě lepili koalice.
V důsledku rozkolu sociální demokracie vznikla v roce 1921 mimoparlamentní Pětka sdružující zástupce pěti státotvorných stran, kteří předjednávali státní agendu. Tím se ovšem silně rozmlžilo, kdo v údajné ukázkové nové středoevropské demokracii vládne a kdo je v opozici.
Rozkol sociální demokracie také zklamal poptávku levicových voličů po silně sociálně reformní vládě. Trojice sociální demokracie, socialisté a komunisté se různě nesnášela a sociálním demokratům trvalo skoro deset let, než v popularitě komunisty zase dokázali přeskočit.
Klatba
Těžko říct, jestli by se Československo v prvních letech vyvíjelo jinak, kdyby levice zůstala spojená. Možná by první republika byla sociálně radikálnější, ale možná by z toho později bylo i hladší zvládnutí hospodářské krize 30. let, stabilnější politika a snad i větší šance na porozumění mezi levicovými Čechy a Němci. Kdo ví.
Co ale spolehlivě v české levici přetrvalo od chvíle Tusarova pádu, je celé jedno století pozoruhodného vzájemného podrážení nohou. Nejprve se mezi sebou (k radosti agrárníků) mlátili sociální demokraté, socialisté a komunisté. Po druhé světové válce ve volbách s omezeným počtem stran zase národní socialisté vykreslovali sociální demokracii coby pohůnky komunistů a až pozdě si uvědomili svou chybu. Pak se levice sice na 40 let spojila, ale to bylo pod sovětským karabáčem. A když pominul, vše se zase pozoruhodně rychle vrátilo do vyjetých kolejí - rovnostářských levicových Čechů sice chodí k volbám dost, ale jejich reprezentanti od státotvorné sociální demokracie až po postnormalizační komunisty mají i po 30 letech mezi sebou stále hluboké příkopy. Není tak divu, že dezorientovaný levicový volič vezme za vděk třeba populistickým miliardářem.
Jak bychom mohli říkat tomu stále se opakujícímu principu, že k volbám v rovnostářských Čechách vždy přijde velké množství levičáků vhodit svůj hlas, ale pak tu je kvůli nejrůznějším partajním rozkolům jen minimum délesloužících sociálnědemokratických premiérů?
Co třeba Tusarova klatba?
