David Klimeš David Klimeš | Komentáře
6. 6. 2022 13:59

Nezvítězil jen Klaus, ale i republika. Před 30 roky jsme zvládli nejdůležitější volby

Hlasování v roce 1992 dopadlo šťastně. Revoluční hnutí definitivně nahradily strany. Vzešel z nich jasný vítěz připravený vládnout, poražené pak donutil ke zformování silnější opozice. Dočkali jsme se díky tomu stabilního a standardního politického systému.
Na středoevropské poměry to dopadlo dobře...
Na středoevropské poměry to dopadlo dobře... | Foto: ČTK

Přesně před 30 lety se ve dvě hodiny odpoledne uzavřely volební místnosti a Češi i Slováci s napětím čekali, jak dopadnou druhé svobodné volby po pádu komunismu. Někteří tehdy asi ani úplně přesně nevěděli, do jakých všech orgánů vlastně volili - po režimu zde zbyla složitá struktura Federálního shromáždění, kam se volilo do Sněmovny lidu a ještě Sněmovny národů. K tomu pak probíhaly volby do České i Slovenské národní rady.

Každý ale věděl, o co jde. Revoluční étos prvních svobodných voleb z roku 1990, kdy šlo především o to, aby široká hnutí odstavila od moci komunisty, byl pryč. Ač to mnohým revolucionářům bylo líto, přišel čas na klasickou parlamentní demokracii a hrálo se o to, který ideový proud bude nejsilnější.

Ač dnes hájit Václava Klause staršího je již prakticky nemožné, v roce 1992 se zasloužil o republiku. Po neúspěšném pokusu přetvořit Občanské fórum v klasickou stranu rychle založil novou politickou sílu, která již nebyla pro všechny, ale jen pro určitou voličskou skupinu. Nabízela pravicový program a byla natolik přitažlivá, že vedle sebestředného předsedy stále zbylo dost místa i pro další zajímavé osobnosti té doby.

Úspěch ODS v roce 1992 definoval v dobrém i špatném celou další dekádu. Donutil opozici, aby se nespokojila jen s pár procenty voličské přízně, ale aby vybudovala další třicetiprocentní konkurenci. Tou se stala ČSSD Miloše Zemana. A ač se Klaus postupně začal více a více starat o kult své osobnosti než o dokončení transformace republiky, klíčový podíl na rychlém zavedení klasického stranického přetlačování s dostatečně silnými stranami v demokratické soutěži mu upřít nelze.

Že to celé mohlo dopadnout mnohem hůře, koneckonců dosvědčuje i to, kdo podobně přesvědčivě jako ODS v českých zemích vyhrál před třiceti lety na Slovensku: Vladimír Mečiar v čele HZDS.

Normalizační thatcheristé

Ty volby vlastně ani neměly být. První svobodné hlasování se odehrálo v roce 1990, takže Občanské fórum a Veřejnost proti násilí měly vládnout na všech mocenských úrovních až do roku 1994. Čím dál ostřejší česko-slovenské spory ale vyústily mimo jiné i v to, že začal růst význam a moc národních vlád, které za komunismu byly jen nepříliš podstatným přívažkem. V českých zemích takto úspěšně premiéroval Petr Pithart.

V bilančním rozhovoru pro Aktuálně.cz před časem připomínal, proč se vlastně přelomové volby v roce 1992 vyhlašovaly: "Asi se s tím jako s kuriózním unikátem jednou dostaneme do poznámek pod čarou v historických pracích o pádu komunismu: totálně vítězící Občanské fórum si samo o své vůli zkrátilo mandát, čili vládu, na polovinu. Už jsem to vysvětloval. Šlo o nešťastnou, omylnou obsesi Václava Havla, který si myslel, že nechce být prezidentem nejdříve vůbec, pak ne více než dva roky. Proto se zkracovaly i mandáty zákonodárců a funkční období vlád. Lituji toho moc."

Po vyhlášení výsledků toho přesně před třiceti lety Pithart a další čelní představitelé OF litovali ještě více. Jejich odpověď na vznik ODS se jmenovala Občanské hnutí. To sice disponovalo mnoha známými ministerskými tvářemi, ale schytalo volební debakl. Získalo jen čtyři procenta hlasů a nedostalo se do žádného ze zastupitelských sborů.

Vše zlé ale pro něco dobré. Byl to jasný důkaz, že ideově neukotvená hnutí, které jasný program nahrazují osobní oblíbeností jednotlivců, jsou již v politické přetlačované bez šance.

Co přesně ale v roce 1992 nabídl Klaus voličům, také není úplně jednoduché popsat. Volební program Svoboda a prosperita tehdy zazářil - jasný příklon k Západu, promyšlená transformace, jasné ideové ukotvení. Není divu, že bezmála dva miliony lidí to pochopily jako tu nejkratší cestu do dobré budoucnosti.

Při podrobnější analýze ale počáteční identita ODS představuje jeden velký unikát. Prezentovala se jako konzervativní strana, ale navazovala na hodně vzdálené vzory - především thatcheristickou Británii či hayekovský klasický liberalismus. Z české tradice dokázala přijmout jen několik málo osobností, třeba Aloise Rašína.

Nejasný byl i deklarovaný "rozchod s minulostí". Strana razantně odmítala komunistické dědictví a viděla ho dokonce i v mnoha polistopadových politických projektech, které Klaus označoval za "třetí cesty". Nicméně v některých regionech tvořila tou dobou stranu až pětina bývalých komunistů. A dlužno dodat, že Václav Klaus ani nijak nepřekypoval horlivostí při odčiňování rudého bezpráví, což bylo dobře patrné zejména u restitucí.

Velmi přesně tento paradox občanských demokratů, v jehož rámci se mnozí normalizační komunisté mohli přes noc stát přesvědčenými thatcheristy (a ještě si nárokovat morální převahu), shrnula historička Adéla Gjuričová: "Za problémy současnosti může historická diskontinuita způsobená komunismem; 'komunistický režim' je démonizován, zatímco tázání po mechanismech fungování socialistické diktatury potlačeno; úloha předlistopadové opozice je vzhledem ke svému spojení s reformními komunisty zlehčována; ovšem ani takový pardon udělený celé společnosti, mnohem obecnější a rozsáhlejší než ten listopadovo-prosincový, ze kterého ODS opakovaně obviňuje Václava Havla, není překážkou pro užívání radikální rétoriky polistopadové očisty. Obraz rozchodu s minulostí to umožňuje."

Sociálnědemokratický premiér Klaus

Historiky ještě čeká spousta práce, aby popsali, jak vedle nejrůznějších postkomunistických liberálních, nacionálně-konzervativních či socialistických nabídek mohla zrovna v Česku zvítězit ta hayekovsko-thatcheristická.

Vysvětlení se nejspíše bude skrývat v častém rozporu mezi politikou slova a činu. Ač si Klaus zjednával pozornost neohroženou a až neurvalou obhajobou trhu bez přívlastků, jeho reálné kroky mířily dosti jinam. Po prvotní rychlé liberalizaci, kdy se kotvou ekonomiky stal pevný kurz koruny a české země díky tomu nezažily žádný dlouhodobý poryv inflace, se verbální pravičák Klaus stal v praktických ohledech ryze sociálnědemokratickým premiérem.

Cílem vlády byla co nejnižší nezaměstnanost, vysoká rovnost v důchodech, zákaz deregulace nájemného a bankovní socialismus, který financoval vzmáhající se podnikání. S tím by neměla problém ani mnohá z těch stran, které Klaus pod praporem individualistické touhy po štěstí v roce 1992 na hlavu porazil.

Zužovat volby z roku 1992 na jasné vítězství ODS (a porážku OH) by ale bylo chybou. Nejen Klaus, ale celá země se díky nim naučila celkem šťastně také koaličnímu vládnutí. Tříkoalice tvořená lidovci a Občanskou demokratickou aliancí (ODA) se pak na dlouho stala přijatelným vládním vehiklem, který má na jednu stranu většinu ve sněmovně, na druhou je ale stále ještě alespoň trochu akceschopný.

Vklad postnormalizačních lidovců není třeba přeceňovat, ale vklad nejmenšího partnera - ODA - je naopak nedocenitelný. Ministrana konzervativních křesťanských intelektuálů se zasloužila o mnohé institucionální změny, od restitucí přes nezávislost centrální banky až po alespoň trochu slušný průběh počátku privatizace.

Dopadlo to dobře

Jak je tedy možné chválit výsledky voleb 1992, když nová vláda vzápětí učinila spoustu přešlapů a rétorika Václava Klause se neustále rozcházela s jeho činy? Protože tak už to v transformaci bývá. Že to dopadlo nakonec velmi dobře, je možné dokázat dvěma způsoby. Jedním je hledání dalších silných konkurenčních politických příběhů. A ty nebyly. Občanské hnutí vyhořelo. Jedinou další silnou stranou byl Levý blok, kam se ukryli komunisté. Další strany nedokázaly se svou sociální, liberální, konzervativní či nacionalistickou nabídkou oslovit více než šest procent voličů.

Že "báječná léta s Klausem" nakonec nebyla z počátku 90. let tak špatná, ukazuje i srovnání s okolními postkomunistickými zeměmi. Slovensko se oddělilo a vstoupilo do své nové státnosti pod vládou nebezpečného autoritáře Vladimíra Mečiara. V Maďarsku zvítězilo v roce 1990 konzervativní Maďarské demokratické fórum, ale už v dalších volbách v roce 1994 se k moci vrátily staré kádry pod vedením posledního komunistického ministra zahraničí Gyuly Horna. V Polsku se v roce 1991 do Sejmu dostalo 29 stran a započala éra vratkých menšinových kabinetů, kterou ukončila až premiérka Hanna Suchocká, jež ale při tom musela opřít i o Polskou stranu milovníků piva. I zde to skončilo velmi rychle návratem postkomunistů k moci, a to pod vedením Aleksandra Kwaśniewského.

Ne, Česko přes všechny omyly transformace opravdu nedopadlo špatně. Ač to lidé u uren 5. a 6. června 1992 určitě ještě netušili, zvolili si po revolučním vzepětí jedinou již plně stranickou vládu v postkomunistické střední Evropě, která obratem neselhala. To není vůbec málo.

S Klausem bych do privatizace znovu nešel, říká ekonom Ježek (video z 2. února 2015)

S odstupem času, a po těch všech amnestiích, co ten Klaus udělal, si skoro myslím, že to byl záměr, říká Tomáš Ježek k chybě v zákoně o investičních fondech, která umožnila masivní tunelování. | Video: DVTV
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 8 minutami

Řecko bojuje s lesními požáry, během jediného dne jich vypuklo padesát

V Řecku za posledních 24 hodin vypuklo přes 50 lesních požárů. Informoval o tom v pondělí večer deník Kathimerini. Během dne se podařilo dostat pod kontrolu požár, který vypukl zhruba 50 kilometrů od Atén a vyžádal si evakuaci jedné menší obce. Mimo kontrolu hasičů je požár u města Delfi ve středním Řecku.

Hasiči za posledních 24 hodin zaznamenali vznik 52 lesních požárů, uvedl jejich mluvčí. Ve velké části země, a to včetně regionu kolem Atén, zůstává velmi vysoké riziko vzniku požárů kvůli vysokým teplotám a silnému větru. Do boje s ohněm dnes řečtí hasiči nasadili také letadla a helikoptéry.

S rozsáhlým požárem u města Dilesi v pondělí bojovalo na 100 hasičů a čtyři letadla. Část obyvatel byla kvůli tomu evakuovaná. Podle večerních informací se ale požár podařilo dostat pod kontrolu. Večer pak vypukl požár u města Delfi, který donutil k odchodu například obyvatele jednoho místního kláštera. Zasahuje tam na 50 hasičů.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 1 hodinou

Na západě Uzbekistánu vyšli lidé do ulic, během protestů zemřelo 18 lidí

Osmnáct lidí přišlo o život a nejméně 243 bylo zraněno při protestech, které se o víkendu odehrály v Karakalpatské autonomní republice v Uzbekistánu. Oznámila to dnes místní generální prokuratura. Úřady také zadržely více než 500 účastníků nepokojů. Agentura Reuters označila události posledních dnů za nejhorší násilnosti v této středoasijské zemi za posledních 17 let.

"Během masových nepokojů v Nukusu ve dnech 1. a 2. července zahynulo 18 lidí, různě závažná zranění utrpělo 243 občanů, včetně 38 příslušníků bezpečnostních složek," řekl uzbecké zpravodajské televizi mluvčí generální prokuratury Abror Mamatov. Nukus je správním střediskem autonomní republiky. Mezi mrtvými je 14 civilistů a čtyři členové bezpečnostních složek, uvedla s odvoláním na úřady agentura AP.

Dva exiloví opoziční politici, kteří jsou v kontaktu s lidmi na místě, se domnívají, že skutečný počet obětí je mnohem vyšší. Agentura Reuters poznamenala, že počet mrtvých nebylo možné nezávisle ověřit. Uzbecký server Daryo.uz citoval šéfa karakalpatského ministerstva zdravotnictví, podle kterého jsou nemocnice v Nukusu plné pacientů zraněných při střetech s policií. "Hospitalizovaných byly tisíce, podstupují léčbu," řekl.

Při nepovolených demonstracích a následných nepokojích v Nukusu úřady zadržely 516 lidí. Z nich některé po správním řízení propustily na svobodu, uvedl velitel národní gardy Uzbekistánu Davron Džumanijazov, kterého citovala agentura Interfax. Ta připomněla dřívější prohlášení úřadů, že zadržely skupinu organizátorů nepokojů a obvinily je z pokusu o převzetí moci.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Čeští basketbalisté vyhráli v Litvě 83:72 a jsou v další fázi boje o MS

Čeští basketbalisté porazili v závěrečném kole základní skupiny F v Klajpedě domácí Litvu 83:72 a postoupili do další fáze kvalifikace o mistrovství světa 2023.

Soupeři, který dosud vyhrál všech pět duelů, připravili první porážku a mohou se spolu s ním těšit na další duely s Francií, Černou Horou a Maďarskem. Doplní je ještě Bosna a Hercegovina, která zdolala Bulharsko 76:73. Tomáš Satoranský přispěl k výhře jako nejlepší střelec utkání 21 body.

Češi dokázali proti Litevcům ukončit devítizápasovou šňůru neúspěchu a vyhráli nad nimi poprvé od 27. srpna 2006, kdy v přípravě v Opavě zvítězili 85:79. V soutěžním zápasem je porazili naposledy 21. června 1999 na mistrovství Evropy v Dijonu (78:62).

V kvalifikaci budou Češi pokračovat 24. a 27. srpna, předtím je čekají v Pardubicích a Hamburku přípravné turnaje na zářijový Eurobasket v Praze a případně v Berlíně.

Kvalifikace basketbalistů o postup na mistrovství světa 2023 - skupina F:

Litva - Česko 72:83 (13:23, 32:45, 52:61)

Nejvíce bodů Litvy: Brazdeikis 13, Grigonis 11, Masiulis 10.

Sestava ČR: Satoranský 21, J. Bohačík 9, Balvín 8, Hruban 3, Kříž - Kyzlink 18, Auda 14, Jelínek 10, Peterka, Sehnal.

Fauly: 27:26. Trestné hody: 28/20 - 23/14. Trojky: 8:5. Doskoky: 31:38.

Bosna a Hercegovina - Bulharsko 76:73.

Konečná tabulka:

1. Litva 6 5 1 462:421 11
2. ČR 6 3 3 485:483 9
3. Bosna a Hercegovina 6 3 3 472:486 9
4. Bulharsko 6 1 5 446:475 7

 

Zdroj: ČTK
Další zprávy