Tiskovky, na kterých kabinet pomalu každý den oznamoval nějakou novou miliardovou pomoc, už patří minulosti. Vláda ještě v létě odpustí malým firmám sociální odvody a těm velkým vrátí část daní. Víc už toho v tuto chvíli ale Andrej Babiš v protikrizovém kapsáři nemá.
Jenže krize rozhodně nekončí. Mnohé programy jistě pomohly, ale prakticky žádný není nastavený tak, aby od září mohl pokračovat. Podnikatelé tak netuší, s čím budou moci na podzim počítat.
Vedle nevyhnutelného propadu exportu proto hrozí, že by v září mohlo přijít i zbytečně vysoké "preventivní" propouštění a škrtání investic. Důsledek by byl jasný: domácnosti na takové situace vždy reagují tvrdým spořením, takže rapidně klesá i domácí spotřeba a krize se začíná roztáčet ještě rychleji.
Ještě stále je trocha času se takovému scénáři vyhnout. Shrňme si tedy, co z vládní pomoci ekonomice prospělo a k čemu bude lepší se už raději nevracet.
To dobré: Kurzarbeit, pojistné a pětadvacítka
Začněme tím dobrým. Málokdo si uvědomuje, že do koronačasů spousta okolních států vcházela s již zavedeným systémem zkrácené pracovní doby, v jehož rámci během potíží mzdu doplácí stát, aby podniky nezačaly masivně propouštět. Kdo takový protikrizový nástroj neměl do minulé velké finanční krize, rychle to napravil. Jen nám cokoli podobného stále chybělo. Je proto malý zázrak, že se v průběhu března podařilo kurzarbeit na koleni přichystat a na hraně zákona tak pomoci zavřeným či silně zasaženým firmám.
Nyní je však velký problém proměnit tuto partyzánštinu v něco trvalého a dlouhodobě funkčního. V režim, při němž by stát nedotoval úplné odstavení zaměstnance od práce, ale naopak pobízel firmy i pracovní síly k alespoň částečnému výkonu. Ministryně práce Jana Maláčová v rozhovoru pro Aktuálně.cz slíbila, že se pokusí, aby se takový systém podařilo na trvalo schválit do konce roku. Je ale otázka, zda ho akutně nebudeme potřebovat už v září.
Druhá pochvala míří na odložení a odpouštění sociálního pojistného placeného zaměstnavatelem. Přišlo to pozdě a využít toho mohou jen firmy s maximálně padesáti zaměstnanci, ale konečně jsme se propracovali k jednoduché podpoře, která nechává ihned peníze ve firmách a měla být základem pomoci od samého začátku.
Od března ekonomové i komentátoři volali po podmíněném zastavení odvodů. A případně i po jejich úplném odpuštění, pokud se kvůli krizi firmám tržby ve srovnání s loňským rokem fatálně propadnou. V postkomunistickém státě ale bohužel většině postkomunistických politiků zablikala dotační kontrolka, která praví, že pomoc musí posílat vrchnost, aby všichni věděli, komu patří vděk. Buďme tedy rádi, že se nakonec věc podařila.
Problém je, že zatím má platit jen během léta a dosáhnou na ni jen malé firmy. Už nyní by přitom podnikatelé potřebovali ujištění, že pokud na podzim přijde druhá vlna krize, budou se moci na tento instrument spolehnout v mnohem větším rozsahu.
A nakonec do třetice všeho dobrého: vzdor všem velkým výhradám se podařila i "Pětadvacítka" pro živnostníky. Nejprve jim sice vláda chaoticky nechtěla dát nic, pak 15 tisíc, až nakonec 25 tisíc podpory. Kdyby se vše řešilo hned na začátku odpuštěním pojistného či alespoň předem vyplacené základní daňové slevy na poplatníka, zůstali by samostatně výdělečně činní ve svém kvelbu a byli motivovaní to doklepat alespoň k dalšímu daňovému přiznání. Takto si řemeslník bude chodit pro dotaci - a jakmile skončí, zamíří na "pracák".
Nicméně přes to všechno se nakonec ukázalo, že v naprosto ucpaných státních penězovodech byla Pětadvacítka jedna z nejrychleji a nejjednodušeji vyplácených pomocí a nepochybně pomohla. Díky alespoň za to.
To špatné: Úvěry, vratka a mimořádná pomoc
Druhou základní nohou pomoci měl být vedle kurzarbeitu protikrizový úvěrový program. Premiér slavně sliboval bilionovou pomoc, jejíž většina měla proplout právě přes půjčky. Skončilo to ale naprostým fiaskem. Od počátku přitom bylo jasné, že mají-li být úvěry k něčemu, musí být opravdu masivní a poskytované s alespoň mírným úrokem, aby se o peníze zadarmo neucházel kdekdo.
První programy ale zkombinovaly hned dvě negativa: jejich objem byl miniaturní a bezúročný, takže balík byl vyčerpán v jednotkách minut a dosáhl na něj jen zlomek potřebných.
Následně vláda zadřela státní Českomoravskou záruční a rozvojovou banku. Ta dosud zvládala administrovat zhruba miliardu korun měsíčně, najednou jich ale měla za stejný čas řešit desítky.
Po této přehlídce zoufalství nastoupil konečně Covid III, který vláda jistí 150 miliardami a poskytují jej komerční banky na úrok. Stejně ale ještě není vyhráno. Po velkém lobbingu totiž nebude pro finanční ústavy příliš velký problém přebalit do tohoto programu i mizerné půjčky, které rozdaly v minulosti, a vykouzlit z nich "protikrizovou pomoc". Státní záruční banka se tak nepochybně stane odkladištěm minulých chyb bankéřů, které zaplatíme my všichni, aniž by to pomohlo komukoli jinému než právě jim.
Druhý velký průšvih se jmenuje zpětné uplatnění daňové ztráty. Jde o rachejtli, kterou vláda vystřelila do ohňostroje své pomoci jako efekt, z něhož mají divákům na závěr spadnout brady. Možná se to i stane, ale nebude to tak úplně úžasem.
O co jde: na program je vyčleněno 20 miliard, aby si firmy mohly započítat letošní ztrátu proti ziskům z minulých dvou let. Jenže to musíte nejprve nějaký zisk mít. Takže malý obchod, který žije už roky na nule, ale je pro udržení občanské vybavenosti ve svém městečku velmi důležitý, si nemůže odečíst nic. Naopak velká nadnárodní firma k nám dnes může bez potíží přelít své ztráty a vyinkasovat štědrou dávku za miliardový zisk z minulého roku. Lze tohle opravdu nazývat pomocí pro ty, které zasáhla krize?
Poslední průšvih představuje takzvaná mimořádná okamžitá pomoc - dávka pro ty v největších problémech. Zní to slibně, problém ale je, že pomoc ve stávající podobě není okamžitá, zato však zůstává velmi mimořádná. Je sice nutné připočíst ministerstvu práce k dobru, že se snažilo dostupnost programu zlepšit, k opravdové funkčnosti má ale pořád daleko. Složitě a byrokraticky se dopočítávají i desetikorunové částky pro chudé, kteří přišli o práci a neuplatí domácnost.
Výraznější využití tohoto instrumentu by se přitom vyplatilo i z makroekonomického pohledu - sklon k úsporám je u chudých malý, pomoc tedy hned zase utratí a pomohou spotřebě. Pokud by se naplnily černé scénáře - a na podzim by republika "disponovala" půlmilionovou armádou nezaměstnaných -, potřebujeme, aby mimořádná pomoc šlapala jako hodinky.
Noční můra druhé recese
O protikrizových opatřeních se v Česku bohužel zatím nedokážeme smysluplně bavit. Na jedné straně se Andrej Babiš směšně a bezobsažně prsí, že pomáháme ekonomice úplně nejvíce z celé unie. Na druhé straně stojí jeho kritici, kteří zase periodicky vystupují s neustálými požadavky na odstoupení toho či onoho ministra. Což je podobně únavné jako premiérovo chvastounství.
Co bychom místo teatrálních gest opravdu nezbytně potřebovali, je věcné a suché zhodnocení jarní protikrizové pomoci. Bez něj hrozí, že se na podzim opět ocitneme pod tlakem - a budeme v něm zcela zbytečně opakovat staré chyby.
Minulá velká finanční krize nám vynesla místo v ekonomických skriptech. Sloužíme tam jako odstrašující příklad země, která si sama přivodila zcela unikátní a zbytečnou druhou recesi v době, kdy všichni okolo už rostli. Nezbývá než doufat, že to extrémně drahé poučení nám snad alespoň k něčemu bylo - a uchrání nás před opakováním.
