Dlouholetý sloupkař listu Washington Post Dana Milbank ve svém nedávném textu lamentuje, že americká média jsou ve své většině přehnaně kritická k Joe Bidenovi. Zpravodajství o něm srovnává s tím, jako se psalo o Donaldu Trumpovi. A vychází mu, že média informují o současném americkém prezidentovi ve stejně špatném nebo ještě horším tónu.
Milbankovi to stačí k tvrdému obvinění: "Moji kolegové slouží jako nástroje k zavraždění demokracie." Připouští, že média mají být "skeptická, nezávislá". Ale zároveň je přesvědčen, že jeho země je "uprostřed existenčního zápasu mezi samosprávným vládnutím a autoritářstvím". Novináři se proto podle jeho mínění stali zajatci "nesmyslné neutrality mezi demokracií a jejími sabotéry, mezi fakty a fikcí". Mezi Bidenem a Trumpem, dodejme.
Milbank to myslí nepochybně upřímně, jeho apel má ale jednu zásadní slabinu. Analýza, z níž vychází, je přinejmenším velmi sporná. Společnost FiscalNote, jež ji dělala, prošla statisíce článků, u kterých vyhodnocovala (například podle použitých přívlastků) vyznění "kladné, neutrální, negativní". Jak ovšem upozornil novinář a respektovaný datový analytik Nate Silver, který si po odchodu z New York Times založil vlastní web Fivethirtyeight.com, použitý algoritmus je mimořádně podivný a jeho výpovědní hodnota se proto limitně blíží nule.
Neřízená střela Donald Trump
Bylo by ovšem nefér smést kvůli tomu ze stolu podstatu Milbankovy námitky. Vyjadřuje se ostře, ale jeho hlas není ojedinělý. Představuje jen jeden z příkladů časté výtky, která v posledních měsících směřuje k médiím. Především v USA, i když nejen tam. Také autor těchto řádek už dostal od čtenářů nesouhlasné reakce, že je k Bidenovi nespravedlivě kritický, že je proti němu zaujatý, nebo má přinejmenším mimořádně krátkou paměť.
Protože ve srovnání s Trumpem, který byl přece naprosto hrozný, nepřijatelný, nebezpečný, mimo kategorie, je Biden úspěšný, ucházející - nebo když nic jiného -, alespoň normální prezident. Jenže v tom je právě ten problém: Máme být k Bidenovi shovívavější jen proto, že jeho předchůdce v mnohých ohledech vymkl politiku z kloubů?
Coby prezident si Trump vymýšlel, někdy i přímo lhal, jako na běžícím páse. Doma s gustem rozděloval společnost a pak na tom politicky vydělával. V zahraničí se choval jako neřízená střela. Putina obdivoval, Merkelovou si ošklivil. A jako bývalý prezident je teď možná ještě nebezpečnější, když odmítá přijmout volební prohru. O tom, že Bílý dům mu byl podvodně ukraden, navíc přesvědčil většinu své voličské základny.
Ano, to vše víme. Ale znovu: co to má společného s tím, jak bychom teď měli posuzovat prezidenta Bidena? Samozřejmě že po Trumpově administrativě zdědil rozklíženou zemi, zasaženou koronavirem a složitou mezinárodní situací. Rusko, Čína, Írán - tam všude Trump předal Bidenovi vztahy v horším stavu, než je sám převzal.
To už je ale úděl amerických prezidentů. Na nějakou dobu hájení se v USA nehraje, už ani na těch sto dní ne. Tady máš klíče od Bílého domu a ukaž se. Uvidíme, jak zkrotíš vir, jak odejdeš z Afghánistánu, jak úspěšně budeš prosazovat svoji programovou agendu.
Je to nemilosrdné, asi i nespravedlivé, ale tak to je. A když začneme brát bod po bodu Bidenovo vlastní skóre, je rovněž takové, jaké je. Letošní počet amerických obětí pandemie už překročil ten loňský. Není to prezidentova vina, ale covid evidentně není "na útěku", jak na jaře sliboval.
Srpnový odchod z Afghánistánu se změnil v nevídané fiasko. Trump by odešel také, a třeba by to bylo ještě horší. Ale to nevíme. Víme ovšem, že v chaosu u letiště v Kábulu při "spořádaném odchodu", který Biden sliboval jen pár týdnů předtím, v srpnu zahynulo třináct amerických vojáků. A že Američané stále, i v těchto dnech, z Afghánistánu (pod vládou Tálibánu) složitě dostávají své občany.
Cesta do novinářských pekel
Inflace 6,9 procenta - nejvyšší za bezmála čtyřicet let - evidentně není "přechodná", jak Biden ještě v červenci přesvědčoval veřejnost. A vlajková loď jeho vnitropolitického programu, mohutné investice do sociální sféry, zdravotnictví a zelené agendy, je zaseknuta uprostřed bitvy mezi dvěma frakcemi Demokratické strany.
Od příchodu do Bílého domu klesla prezidentova popularita z 57 na 44 procent. Viděla by to vše americká veřejnost příznivěji, kdyby o tom média referovala vstřícněji? Nebo kdyby o Bidenových problémech raději vůbec nepsala? Vždyť ve srovnání s šíleným Trumpovým cirkusem představuje Biden návrat k normám, pravidlům, k demokracii.
Pro média by bylo snadnější to tak pojmout. Jednodušší, než se pracně potýkat s tím, jak být "přísný, ale spravedlivý". Jenže by to byla cesta do novinářských pekel.
Ticho jedné části médií by se proměnilo ve vodu na mlýn těm, kdo si s objektivitou a vyvážeností hlavu nedělají - jako třeba nejsledovanější kabelová televize FOX News. Její moderátoři by se tetelili radostí, kdyby si mohli pod headlinem "Co vám neřeknou Bidenova média" přisadit, dostali by do rukou další bič.
K už tak hrubě negativně zkreslenému až nepravdivému referování o Bidenově vládnutí by přibyl "důkaz", že s demokraty kolaborující novináři jsou, jak vyhlašuje Trump, skutečně "nepřátelé lidu", nedůvěryhodní, prodejní pisálkové, kteří klamou už jen tím, že mlčí.
Je pravda, že skalním exprezidentovým voličům je v zásadě jedno, co píší mainstreamová média, oni žádnou snahu o vyváženost neocení. Jenže vedle nich žije nemalá část lidí, kteří si dokážou přebrat, kdo vyloženě lže, kdo mlží a kdo třeba jen zamlčuje, aby "neublížil".
Právě to jsou přitom Američané, kteří mohou rozhodnout volby. A zaslouží si, aby média, jako je Washington Post, dělala svou práci tak, jak jim profesní čest velí. Protože, jak výstižně napsal konzervativní komentátor Ross Douthat v deníku New York Times, představa, že "s trochou méně objektivity a s trochou více alarmismu vykážete trumpismus na jeho místo", je mylná.
Zachovat si chladnou hlavu
Je třeba nazývat věci pravými jmény. Psát o nebezpečích, která vytváří Trumpův populismus. "Ale zároveň je třeba přesvědčit skeptické čtenáře," upozorňuje Douthat, "že vám mohou věřit, že popisujete realitu v její úplnosti."
Zachovat si chladnou hlavu není snadné, Milbank je toho příkladem. A lze chápat, proč ho možný Trumpův návrat do Bílého domu tak děsí. Ale jakási předběžná, preventivní shovívavost vůči Bidenovi není obranou. K Trumpově comebacku by mohla spíše přispět.
A neplatí to jen pro Trumpa, Bidena a Spojené státy. Tady v Česku se odcházejícímu premiérovi čtyři roky nezřízeně prášilo od úst. Což ovšem neznamená, že možné příští prohřešky nastupující vlády by média měla retušovat.
Protože novinařina, která něco svévolně tají ve jménu "vyššího zájmu", podle Douthata "nevyhnutelně ztrácí důvěru právě těch lidí, které se snaží odvést od demagogie". A sama tak může podkopávat demokratický proces, který chtěla zachránit.
