reklama
 
 

Česká kvótová hysterie vyústila ve střet s Bruselem. Jsme slepé střevo EU

14. 6. 2017
Míříme někam k ruskému režimu, jehož dopad na společnost vidíme dnes a denně: nesvoboda, potírání nezávislosti, diktát.

Česká vyšlechtěná kvótománie, kvótová hysterie, vyústila v odezvu Evropské komise. Kvůli neplnění uprchlických kvót spustila řízení s námi, Polskem a Maďarskem. Komisař Dimitris Avramopulos řekl: "Jsou to tři členské země, které neudělaly, opakuji, že neudělaly vůbec nic déle než rok." Takže ty tři země nepřijaly ani nohu z Řecka a Itálie, kde se v táborech tísní desítky tisíc uprchlíků.

Země EU jsou právně zavázány nabízet každé tři měsíce nová místa, což jiné země odmítající kvóty, Slovensko a Rakousko, učinily. Argument proti kvótám, který do omrzení opakuje ministr vnitra Chovanec a další čeští politici zní: kvóty nefungují. Kupříkladu z Litvy prý po relokaci (přemístění) odešlo 70 procent lidí pryč.

Reálný důvod, proč uprchlíky nebrat, je u nás jiný. Těm, kteří tady "muslimy" nechtějí, přece nevadí, že by odešli jinam. Reálný důvod je populismus; politici v čele s prezidentem Zemanem povzbuzují strach z utečenců, vykreslují je po náckovsku jako potenciální teroristy (ačkoliv před terorem a válkou utíkají; EK nás nenutí brát ekonomické migranty), a teď před nimi své voliče jakoby brání. Komedie.

Česká vláda, česká zahraniční politika, jedná hloupě, krátkozrace, slepě. Nejenže nedělá nic, ale ještě to korunovala oznámením, že nepřijme nikoho. Slováci se taky zrovna nepřetrhnou, navíc podali na kvóty žalobu, ale nejsou hloupí a umí diplomacii lépe než dvojka Zaorálek - Sobotka. Brání se soudně, místa však nabídli.

Český hrdinný odpor je o to nesmyslnější, že začala fungovat některá opatření Evropské unie, mimo jiné návratová politika. Ve chvíli, kdy Česko není cílovou zemí, ve chvíli, kdy přichází podstatně méně utečenců, kdy se daří ekonomické migranty vracet, kdy byla konečně posílena agentura pro ochranu vnějších hranic Frontex, se postavíme na zadní. Tupá politika. Čínomil Zaorálek znovu selhal na celé čáře.

Podívejme se na Rakousko. Odmítá kvóty. V zemi o necelých devíti milionech občanů žije 1,6 procenta Turků, 4,2 procenta muslimů. V letech 2015 a 2016 Rakousko přijalo 80 tisíc lidí. Relokaci odmítlo, Evropská komise mu pohrozila sankcemi, politici si to spočítali a obratem se zavázali, že přijmou 50 (!) lidí, to stačilo, aby byli vyjmuti z řízení.

I mimo kvóty děláme pětkrát méně

Kvóty patří mezi evropské právo, když neděláme nic, porušujeme evropské zákony. Nedá se pochopit, proč Zaorálek s Chovancem neřekli: Vezmeme 60 lidí. Tolik by bylo stačilo. Českou náturu nedokáže změnit ani pár desítek, ani několik tisíc muslimů. To jsou bohapusté, populistické nesmysly.

Oněch 2600 uprchlíků, které jsme se zavázali před dvěma lety přijmout, bylo číslo vycházející z odhadu, kolik migrantů zřejmě do Evropy přijde. Počty klesly, podle odborníků by bylo stačilo, kdyby Česko v této nouzové fázi (kvóty jsou přechodné opatření končící letos v září) bylo ochotno přijmout zhruba jeden tisíc prověřených lidí, tedy jednu desetitisícinu obyvatel, kteří zde žijí. Nic. Riziko nula.

Pokud tolik vadí prchající muslimové, mohli Češi říct: Chceme brát jen křesťany. Nebo bezvěrce, ti by k nám pasovali nejlépe, zapadli by tu. Realita je ovšem taková, že ministr Chovanec maluje čerty i z ukrajinských dělníků, kteří mívají pravoslavné vyznání, tedy jsou křesťany.

Co vlastně Česko dělá? Dáváme peníze na migrační projekty, na pomoc do uprchlických táborů, loni celkem 200 milionů. Čeští lékaři pomáhají v postižených oblastech, občas odtud někoho vezmeme do našich nemocnic (letos na lékaře chceme dát 60 milionů jako loni). Čeští policisté pomáhají v Maďarsku, Slovinsku, Makedonii a Srbsku (loni přes 300). Další pracují ve Frontexu.

Ne že bychom tedy nedělali nic, potíž tkví v tom, že se pomocí hodně oháníme, a přece je poměrně malá. V rozvojové pomoci za rok 2016 Česko, které odmítá relokace, je až na 19. místě v unii. OSN stanovila jako cílové číslo, hodnotu poskytnuté pomoci pro jednotlivé země, 0,7 procenta hrubého národního důchodu. My dáváme 0,14 HDP, pětkrát méně.

Neprozíravost české diplomacie se ukazuje i na nekritickém vztahu k visegrádské čtyřce (V4). Ta byla založena jako skupina zemí, které zažily komunismus a prahnou po demokracii a integraci do EU. U zrodu v roce 1991 stál Václav Havel (tehdy ještě československý prezident, byla to původně V3), maďarský premiér József Antall a polský prezident Lech Wałęsa. Smyslem skupiny byl společný hladký přechod od totality ke svobodě.

V co se V4 vyvinula, vidíme denně. Polskem a Maďarskem zmítá nacionalismus, na Slovensku má rovněž nebezpečně silný hlas (nacionalistická strana sedí ve Ficově vládě). Ale my se té party držíme jak klíště, jako by nám odtud kynula spása. Nedistancujeme se od svobodu omezujících tendencí v těchto zemích. Rezignovali jsme na hledání dalších menších partnerů v EU, jako je třeba Nizozemsko či Belgie.

Dopustit, aby se V4 vzdalovala evropským hodnotám a blížila těm ruským, je velká chyba tuzemské diplomacie. Teď nás s Polskem a Maďarskem hodili do jednoho pytle států odmítajících solidaritu. Brojíme proti EU, neumíme jednat podle norem, česká zahraniční politika je "nakažená Zemanem", chaotická, bez rozumu. Strhává nás na periferii unie. Můžeme odmítat kvóty, ale musíme dodržovat dohody.

Stali jsme se zaníceným slepým střevem osmadvacítky, které vlastně docela dobře (rozuměj pravdivě, realisticky) reprezentuje nekorektní putinovec a siťinpchingovec Zeman. S ním míříme někam k ruskému režimu, jehož dopad na společnost vidíme dnes a denně: nesvoboda, potírání nezávislosti, diktát.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama