reklama
 
 

Turecko se vlastní vinou stalo rájem džihádistů, vláda podcenila hrozbu

1. 7. 2016
Bohužel, Turecko bude zřejmě dál plnit mediální prostor zprávami o teroristických útocích, píše v analýze politolog Emil Aslan.

Ve večerních hodinách 28. června zaútočila trojice sebevražedných teroristů na druhý terminál Atatürkova letiště v Istanbulu, čtvrtého nejvytíženějšího v Evropě a jednoho z nejlépe chráněných na světě. Útok, doprovázený střelbou z automatických zbraní a výbuchy, si vyžádal víc než čtyřicet životů a 239 zraněných. Podle informací, které přinesly turecké úřady dva dny poté, byli teroristé rodáci z postsovětských zemí: Ruska, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu – a podle všeho byli napojeni na tzv. Islámský stát.

Masivní a smrtonosné teroristické útoky nejsou v Turecku novinkou. Pouze v loňském roce při nich zemřelo 250 lidí. Teror je využíván jak Islámským státem a jeho sympatizanty, tak kurdskými separatisty a ultralevicovými uskupeními. Každý z nich sleduje kardinálně odlišné cíle. Do jisté míry platí, že si Turci na stav permanentní války zvykli: minimálně od 80. let je s krátkými přestávkami Turecko dějištěm ozbrojeného násilí a zatím vše nasvědčuje tomu, že tento stav může přetrvávat i v následujících letech.

Násilí používané džihádisty přesto má řadu specifik. Zatímco se rozličné kurdské bojůvky snaží útočit zejména na objekty a subjekty armády a vojenské policie – žandarmy – a ultralevicové a anarchistické skupiny se rovněž zaměřují na orgány spojované se státem, primárním cílem džihádistů jsou civilisté. Ve snaze způsobit Turecku co největší újmu – a vyhnout se kontroverzím, je-li toto slovo v kontextu teroristických útoků vůbec přípustné – útočí džihádisté zejména na objekty spojované s turistickým ruchem, respektive s mezinárodními kanály země. Proto se džihádisté v poslední době zaměřují na turistické objekty v centru Istanbulu a na letiště. A proto je velmi pravděpodobné, že se Islámský stát do této chvíle (pátku 1. července dopoledne) nehlásí k útoku na Atatürkově letišti: zatímco tento útok přinesl jasný vzkaz vládě v Ankaře o odhodlání džihádistů, hlásit se k vraždě desítek nahodilých lidí by bylo radikálně sunnitskými kruhy asi stěží pochopeno. I proto džihádističtí sebevrazi, kteří se v minulosti odpálili v Turecku, pocházeli ze zahraničí: ze Sýrie a postsovětského prostoru.

Bavíme-li se o příčinách džihádistického terorismu v Turecku, pak je nutno říci, že na rozdíl od etnoseparatistického či extremistického terorismu se jedná v tureckém kontextu o poměrně nový fenomén. Kořeny džihádistického terorismu lze spatřovat v syrské občanské válce. Vláda v Ankaře již počátkem nultých let vsadila na rychlou změnu režimu v Sýrii; džihádisté stejně jako sekulární rebelové ze Svobodné syrské armády, syrští Turkmeni a jiní – se tenkrát jevili jako přirozený spojenec v boji proti režimu Bašára Asada. Významnou roli hrála i snaha Ankary udržet na uzdě rozpínající se Kurdy na severu Sýrie, k čemuž se džihádisté alespoň částečně hodili. Kurdská opatření ke sjednocení souvislého pásu území na jih od tureckých hranic by odřízla Turecko od Sýrie a razantně snížila jeho vliv v tomto areálu. A také se mohlo stát, že se syrští Kurdové sjednotí s de facto nezávislým iráckým Kurdistánem a územní integrita Turecka, jehož pětinu tvoří etničtí Kurdové obývající příhraniční oblasti s Irákem a Sýrií, bude ohrožena.

Přes Turecko proudily do Sýrie tisíce džihádistů z celé Evropy, respektive z řady blízkovýchodních a postsovětských zemí. Turecké úřady tenkrát tento stav, při kterém se jejich země stala křižovatkou džihádistických dobrovolníků z celého světa, tolerovaly. Ba, jak se zdá, poskytovaly některým džihádistům – a nejen jim – přinejmenším logistickou podporu.

Když se začalo před dvěma lety zdát, že nově vytvořený Islámský stát má v úmyslu časem obsadit i turecké území – a vzkřísit podobu osmanského chalífátu – začal vztah Ankary k Islámskému státu procházet významnou proměnou. Bylo jasné, že se střetu s džihádisty vyhnout nedá, bylo však zapotřebí – i v kontextu rozpínajících se syrských Kurdů – tento střet oddálit. Nejlépe to vystihlo turecké chování během bojů o severosyrské město Kobane, bráněné zejména kurdskými oddíly proti džihádistické přesile. Toto obléhání nemohlo pro Ankaru skončit dobře jak v případě případného vítězství džihádistů, tak Kurdů. Vítězství Kurdů by bylo důležité nejen v symbolické rovině, ale umožnilo by Kurdům upevnit svoji kontrolu nad strategickým úsekem – a vést ke kýženému sjednocení tzv. kurdských kantonů na severu Sýrie. Vítězství džihádistů by vedlo ke kontrole strategického úseku turecko-syrských hranic v době, kdy se vztahy mezi Islámským státem a Tureckem poznenáhlu zhoršovaly. Obléhání Kobane bylo Ankarou ignorováno přes protesty mezinárodního společenství i vlastní kurdské komunity.

Nejpozději od roku 2015 uvažovala Ankara o preventivním útoku proti Islámskému státu. Nezbytnou podmínkou však pro ni bylo, aby nevstoupila do války s obávaným nepřítelem na vlastní pěst. Mezinárodní koalice, o jejíž ustálení Turecko usilovalo, však měla brát v potaz turecké zájmy v severní Sýrii – zejména ve vztahu k místním Kurdům. To se nakonec nestalo: kurdské oddíly se ukázaly jako nejodolnější a nejschopnější pozemní síla čelící džihádistům v situaci, kdy se nikomu nechtělo vstupovat do pozemní války s téměř statisícovou džihádistickou armádou. Turci se rovněž obávali toho, že existence stovek, ne-li tisíců džihádistických buněk v zemi, spolu s rozsáhlou pozemní hranicí se Sýrii, vyústí v případě střetu s Islámským státem v sérii masivních teroristických útoků.

To se nakonec i stalo. Letité tolerování stavu, kdy se z Turecka stal jakýsi džihádistický ráj, spolu s nečinností tureckých zpravodajských služeb při zamezování kontaktů mezi Islámským státem, tureckými džihádisty a džihádistickou internacionálou od Velké Británie po Čínu způsobily situaci, za které úřady nejsou s to kontrolovat informační i finanční toky a pohyby džihádistů napříč Tureckem. Zatímco se turecké bezpečnostní a zpravodajské složky zaměřovaly primárně na kurdskou hrozbu, stovky, ne-li tisíce džihádistů, kteří se mohou opírat o etablované konexe uvnitř a mimo Turecko, jednoduše metastázovaly do síly, která již není kontrolovatelná i poměrně schopnou zpravodajskou službou Turecké republiky, MIT.

Bezpečnostní složky se s vypětím sil snaží zabezpečit ochranu klíčových objektů jak civilního, tak vojenského charakteru – letišť, železničních stanic, policejních stanic a vojenských posádek. Významné chyby Ankary v předchozích letech, které paralyzovaly protidžihádistickou prevenci MIT, přesto mají své důsledky. S ohledem na rozsah problému je málo pravděpodobné, že frenetická opatření, ke kterým přistoupily bezpečnostní složky Turecka v posledním roce a půl, jsou s to situaci v nejbližších měsících kardinálně změnit. Do té doby bude Turecko zřejmě plnit mediální prostor zprávami o teroristických útocích páchaných džihádisty, kteří se hlásí k Islámskému státu.

autor: Emil Aslan | 1. 7. 2016

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama