Ze zmíněného článku Jana Gazdíka nazvaného "Zabili Heydricha. Teď leží v hrobě s K. H. Frankem" vyplývá, že naši národní hrdinové z druhého i třetího odboje byli pohřbíváni do společného masového hrobu na hřbitově v Praze, v Ďáblicích, spolu s neidentifikovatelnými mrtvolami, ale i jejich exekutory. Ve společném hrobě dle některých historiků zřejmě při severní zdi hřbitova skončili například hrdinové - parašutisté Kubiš a Gabčík, legendární Václav Morávek z odbojové skupiny Tři králové, kněz Josef Toufar či paní Zdena Mašínová, matka bratří Mašínů. Všichni vedle K. H. Franka.
Spory o to, jestli leží vedle sebe či nad sebou, jestli jsou od sebe daleko nebo blízko, jsou zcela nedůležité. Mnohem důležitější je zjištění, že náš stát se není schopen ani šestnáct let po konci totalitního režimu nějakým důstojným, byť třeba symbolickým způsobem postarat o ostatky těch, kteří hájili tuto zemi proti hnědé a rudé totalitě a tím udržovali mezi lidmi povědomí o svobodě jako základní kategorii lidské existence. Hlavně díky těmto lidem jsme zůstali respektovaným národem.
Nacisté, komunisté... a my
Že se tak chovali nacisté, kteří nás považovali za lidi druhé kategorie, neboť jsme neodpovídali jejich rasovým předpisům, lze ještě do jisté míry pochopit.
Že se tak chovali čeští komunisté má taky logiku. Snažili se přepsat dějiny, vyrvat nás z kořenů, aby nás mohli snáze připojit k východní říši, abychom se stali poslušnými poddanými.
Mnohem složitější je odpověď na otázku, proč se tak chováme dnes, proč tak ostentativně pohrdáme dějinami.. Proč nejsme schopní nevypočítavého dobrodiní, jaké představuje každá projevená láska vůči zemřelým, kteří nám to již nemohou ničím oplatit.
To je ale otázka na širší debatu, která se bohužel u nás nevede, jak na to soustavně upozorňuje filozofující historik Dušan Třeštík, který provokativně tvrdí, že český národ musíme znovu vymyslet.
Vraťme se ale ke zmíněnému článku: Již před pár lety nás na toto poškození vztahu k mrtvým dost důrazně upozornila pražská Židovská obec a židovská diaspora po celém světě, když jsme kvůli stavbě nové budovy České pojišťovny v Praze ve Vladislavově ulici narazili na prastarý židovský hřbitov. Podle židovské halachy se úcta k mrtvým projevuje mimo jiné tak, že se s místem jejich odpočinku nesmí hýbat. Judaismus dokonce zakazuje i spiritismus, ale ne proto, že nelze duchy vyvolávat, ale proto, že to ruší mrtvé.
Židovský příklad
My jsme tenkrát nechápali, proč nám nechtějí povolit hřbitov přestěhovat, a trvalo řadu týdnů či měsíců (alespoň médiím), než jsme si uvědomili, že v naší civilizaci, ke které jsme se po padesáti letech totalitních systémů zase připojili, jen tak přestěhovat hřbitov nelze a domluvili jsme se na kompromisu. Ostatky židovských mrtvých zůstaly v betonovém sarkofágu na svém místě.
Teprve v následné diskusi a díky soustavnému vysvětlování rabína Sidona jsme si uvědomili, že právě vztah k mrtvým je základním rozpoznávacím znamením různých kultur. A dokonce podle toho, jak se svými pozůstalými kdy lidé zacházeli, se dodnes tyto kultury nazývají třeba lidmi popelnicových polí.#reklama
Nezměníme-li svůj vztah k mrtvým (a to, jak jsme nechali uskladnit ostatky vojáků Wehrmachtu, to jen v tyto dny opět důrazně připomíná), mohou jednou naši potomci o nás hovořit jako o lidech masových hrobů. A to ne proto, že by jinde neexistovaly, ale proto, že jsme v nich nechali pohřbené naše hrdiny, že neúctou k nim stále manifestačně dáváme najevo, jak nízkou cenu má u nás život jako takový.
Podle nedávného výroku našeho soudu, který přiřkl za smrt pozůstalým náhradu ve výši 240 tisíc korun, má v České republice život cenu poloviny levnější nové Škody Octavia. Zdá-li se nám to málo, měli bychom začít tím, že zvýšíme cenu našich mrtvých hrdinů u severní zdi hřbitova v Ďáblicích. Teprve pak se zvýší i cena našeho života.
Toto poškození úcty k předkům a k životu jako takovému je jeden z největších zločinů nacismu a komunismu, který byl na našem národě spáchán a který budeme odstraňovat po generace a který nebude zřejmě nikdy potrestán. To ale neznamená, že by měl být zapomenut.
