Proč uprchlické rodiny rozvážíme do regionů, když tam neseženou lékaře? Proč musejí stát ve frontách na úřadech, když jinde v Evropě lze prakticky cokoli vyřídit digitálně? Jak tady seženou práci a začnou platit daně, když jim v tom brání často obludná místní byrokracie? A co vlastně bude s ukrajinskými dětmi, když se nevejdou do našich škol a školek?
Na lidi, kteří hledají záchranu před smrtí a válkou, zjevně i v českém bezpečí čeká nejedna těžká chvíle. Za pomoc jsou velmi vděční, nejsou však jen těmi, kdo ji přijímají. I oni nám ji poskytují, a ne právě malou. Už jen tím, že nás nutí klást si takové otázky.
Dávno před ukrajinským náporem u nás státem garantované systémy kolabovaly. Sehnat na venkově alespoň nějakého pediatra je problém celé roky, podobně jako místo v mateřské škole. A nekonečné čekání na úřadech také není žádnou novinkou. Jednou větou: erár byl na zásadní rekonstrukci zralý již drahnou dobu.
U okénka v Kafkově Zámku
V záplavě špatných zpráv všeho druhu se alespoň prezident České stomatologické komory Roman Šmucler snažil veřejnost potěšit ujištěním, že zubařů je dost. Celkem kolem devíti tisíc, vše by tedy měli zvládnout.
Snad by to i opravdu bylo uklidňující, kdyby ovšem nešlo o pohled úplně typicky zkreslený pražskou perspektivou. Sehnat zubaře v regionech je totiž kalvárie. Navíc je značná část stomatologické péče natolik drahá, že pro chudší rodiny leží daleko za hranicemi jejich možností.
Městští politici pravidelně velebí v předvolebních kampaních krásný život na venkově, aby tam pochytali hlasy. Zkuste ale vychovávat malé dítě v místě, odkud je to do nejbližší ordinace skoro hodinu autem. A perspektivně bude ještě dál, protože stávající lékař už má na dohled důchod, takže další pacienty nepřijímá.
Časované pumy přitom netikají jen ve zdravotnictví. Třeba takový systém sociálních dávek připomíná ze všeho nejvíce Kafkův Zámek, k němuž se každá politická garnitura snaží přistavit nějakou tu věžičku či balustrádičku v podobě další položky, k níž se prakticky nikdo není schopen dostat. Česko je tak hotovým specialistou na vytváření podpor, které nefungují. Od dlouhodobého ošetřovného až po příspěvek na bydlení.
Tento labyrint se teď naštěstí hroutí pod náporem statisíců ukrajinských žádostí, takže už konečně spatřila světlo světa aplikace, která umožňuje o dávky žádat pohodlně, rychle a přehledně. Otázka samozřejmě je, proč to muselo trvat tak dlouho, proč už Češi neměli něco takového k dispozici dávno.
Práce bude
Pokračovat lze školstvím. Demagogické politické bitvy o to, v kolika letech se může či nemůže nastupovat do mateřinek, zcela zakrývaly skutečný stav věcí - že se totiž do nich v mnoha regionech nedá dostat vůbec. Ve školách jsme se zase tak dlouho vyčerpávali nekonečnými hádkami o inkluzi, až nám teď ve třídách chybí učitelští asistenti, bez nichž se dnes vzdělávací ústavy v řadě ohledů neobejdou.
Mohutná přílivová vlna ukrajinských dětí teď všechno to plkání smete a konečně nás donutí rychle hledat praktická integrativní řešení. Na vymýšlení segregovaných tříd a dalších podobně pomýlených českých specialit nebude čas ani prostor.
Možná největší poděkování si ale nakonec Ukrajinci zaslouží za rozmetání zdejšího nacionalisticko-komunistického trhu práce. Jeho základem jsou u nás ještě stále profese svázané do svěracích kazajek zcela zbytečnými regulacemi, jen aby přes ně náhodou nedokázal proklouznout nějaký schopný cizinec. Výsledkem je naprostý nedostatek lidí a zvrácená hrdost na patologický typ nízké nezaměstnanosti.
S tím je konec. Tlaku stovek tisíc pracovitých válečných uprchlíků nemá stávající systém šanci odolat, takže se před námi konečně otevírá šance na normálnější, ekonomicky zdravější poměry.
Metály Za zásluhy
Úřady nejprve nebyly schopné začít uprchlíky z přetížených center směrovat do regionů. Když se k tomu ale konečně rozhoupaly, dělají to podle naprosto nevyhovujících kvót, které zohledňují jen lidnatost a ekonomický výkon krajů. To je měřítko příliš primitivní, než aby mohlo přinést žádoucí efekt. Pokud nově příchozí nemají šanci v regionech sehnat školu, lékaře a práci, je zbytečné snažit se je tam vytlačovat.
Kritické okolnosti dříve či později donutí stávající vládu ke krokům, jimž se zde kabinety už více než deset let úporně vyhýbaly. Totiž masivně investovat do sociálních a vzdělávacích systémů. Zachránit školy v regionech. Digitalizovat státní správu. A konečně zamést se spoustou rakousko-uherských cechovních praktik, které stále svírají do krunýře mnoho zdejších profesí. Ostudná česká stereotypní představa, že se ze všech uprchlíků stanou špatně placené uklízečky a prodavačky, je totiž při současných počtech příchozích odsouzena k zaslouženému zániku.
Možná by nebylo vůbec od věci začít na Pražském hradě k 28. říjnu chystat banket pro stovky tisíc Ukrajinců. A rozdat jim metály Za zásluhy o modernizaci léta zahnívajícího českého státu.
