Dříve nebo později se to muselo stát. Pokud chtěla eurokomisařka pro hodnoty a transparentnost Věra Jourová dělat dobře práci, na kterou ji Evropská komise najala a česká vláda nominovala, byl veřejný konflikt s šéfem maďarské vlády Viktorem Orbánem nevyhnutelný. Vlastně je s podivem, že to trvalo tak dlouho.
Jourová je v rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel směrem k Maďarsku velmi otevřená, ale neříká vlastně nic, co by se nevědělo a dávno neprobíralo. "Pan Orbán rád říká, že buduje iliberální demokracii. Já bych řekla: buduje nemocnou demokracii," rozjíždí se česká eurokomisřka a pokračuje: "V maďarských médiích už se skoro neobjevuje kritika vlády, takže ve velké části Maďarska už není možné vytvářet svobodné mínění."
Jourová nijak nepopírá, že Orbán s obrovskou většinou vyhrál svobodné volby. Upozorňuje jen na to, že při takovémto excesivním využívání moci se Maďaři dříve nebo později mohou probudit ve zcela nesvobodné zemi. "Obávám se, že by mohli jednoho dne zjistit, že jejich poslední volba byla i jejich poslední svobodnou volbou."
Problém je tedy jako obvykle v pojmech. Ve výkladu slov, o něž se mezi Orbánem a unií hraje už několik let.
Samozřejmost a konec smyslu
"Iliberální demokracie", tedy neliberální demokracie, kterou Orbán rozvíjí až pseudovědecky, zachovává demokratický princip volby, nezahrnuje však liberální hodnoty, které podle maďarského premiéra ohrožují národní kořeny státu. "Dosud známe tři formy organizace státu: národní, liberální a sociální. Ale otázkou je, co vznikne nyní. Maďarskou odpovědí je, že chceme zorganizovat společnost na základě produktivní činnosti," vysvětlil v jednom ze svých projevů Orbán.
Není-li tedy stát liberální, zůstává stát na dvou nohou - národní a sociální. Důraz na produkci a zabezpečení národa, je přímým odkazem na korporativistický charakter státu, velmi populární třeba na severu Itálie. Potíž spočívá v tom, že je to rámec, který příliš nekoreluje se základními listinami Evropské unie.
Stačí nalistovat druhý článek Lisabonské smlouvy, který je velmi stručný: "Unie je založena úctě k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, právnímu státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů." Pokud se z toho vymezení vyškrtnou pojmy související s liberálním pohledem na svět - což premiér Orbán vykonává i ve své vládnoucí praxi - moc toho nezbude. Kupříkladu snadno zmizí celý třetí článek, v němž jsou všechny tyto společné hodnoty Unie podrobně rozvedeny.
Je-li tedy takovou samozřejmostí a svobodnou volbou budování iliberální demokracie, jak požaduje maďarský premiér, je třeba nahlas říct, že jsou tím tyto společné unijní hodnoty postaveny na vedlejší kolej. A stanou-li se základní dokumenty evropského společenství jen kusem papíru, na který se někdy pamatuje, jindy ne, přestává mít ve své stávající podobě smysl i ono samo.
Pravidla klubu
Evropská unie nikdy nevznikala jen jako velké tržiště, na kterém se bude lépe obchodovat a vydělávat více peněz. Od počátku rostla jako prostor sdílených politických východisek a hodnot, a to i tehdy, když se mluvilo o uhlí a oceli. Věra Jourová neřekla vlastně nic jiného, než že by se společně dohodnutá východiska měla dodržovat - a kdo to nedělá, měl by za to nést odpovědnost. A to i finanční, protože nelze jen tak brát peníze z klubu, jehož pravidla a deklarované regulativní ideje jsou příjemcům k smíchu.
Jistě lze namítnout, že komisařka mohla být diplomatičtější, protože jednota unie je právě teď - v čase koronakrize - velmi důležitá. Jenže Brusel tak k Orbánově iliberální politice bez výsledku přistupuje už řadu let: hlavně maďarského premiéra nenaštvat, aby sedmadvacítka vydržela celá. Vynikají v tom zejména Němci, kteří mají Orbána plné zuby, většinou však opatrně mlčí, protože jsou jim přednější stále velké německé investice v Maďarsku.
Věra Jourová trochu nediplomaticky prolomila licoměrné ticho. Skandál, který tím vyvolala, ale všichni zatraceně potřebujeme. Protože je načase si ujasnit, zda unie chápe demokratické principy, právní stát a lidská práva jako základ, z něhož nelze couvnout, nebo se dostala do fáze, v níž budou její podobu stále častěji utvářet národně a sociálně korporativističtí solitéři, pro které jsou "demokracie" či "právní stát" jen formálním mávátkem o společných oslavách, na kterých se rozdělují finanční dary.
Pravidla každého klubu se jistě dají přepsat, jen by mělo být zcela zřetelně řečeno, že se opravdu mění. A také to, že s novými pravidly se mění i klub jako celek. Do jaké unie teď vlastně patříme?
