V únoru 1948 moc v Československu převzali komunisté, začala další temná část našich dějin: 7 tisíc zemřelých (zabitých) ve věznicích, taky moji dva dědečkové, 230 tisíc politických rozsudků (můj otec půl roku ve vězení bez rozsudku), 248 po procesech popravených, 5 tisíc sedláků vyhnaných z jejich statků, statisíce vyhozených ze zaměstnání (naši rodinu to postihlo tvrdě), z bytů, ze studií, ze země prchající lidé stříleni na hranicích, čtvrt milionu našich v exilu, zbytky elit pryč a k tomu ničení církví, ničení národního charakteru, decimace, manipulace… Může se to zopakovat?
Nic v dějinách se neopakuje stejně, těžko spadneme do další komunistické diktatury, o nějaké kopírování minulosti dnes nejde. Jsme znovu, jako za první republiky, západní země (stát v EU a NATO), probíhají tu demokratické volby, vybudovali jsme klasické demokratické instituce v čele s Ústavním soudem, "máme" demokracii. Máme demokracii, ale jen menší část místních občanů ji žije a pěstuje, pečuje o ni, uvědomuje si ji do hloubky, stará se a bojí se o ni.
Když si porovnáte 90. léta po revoluci, jež nebyla revolucí, ale zhroucením komunistického režimu, s dnešní dobou, vidíte ten rozdíl, přešli jsme k "slupkové demokracii", kde na povrchu všecko vypadá, jak má, ale pod povrchem věci příliš svobodně nefungují a masám lidí to nijak nevadí.
Příkladem mohou být média, klíčová součást svobodných, demokratických režimů. Jak strašně se proměnila, nejen změnou vlastníků, ale obsahem, nabídkou. A ta, která se neproměnila k horšímu, zažívají dennodenní bitky, útoky, snahy o ovládnutí, jsou napadána, špiněna, viz kupříkladu Českou televizi, veřejnoprávní médium, jež začíná připomínat spíš mučednici než televizi.
Mohou za to komunisté? Ti spolu s SPD a částečně s ANO patří k hlavním "slupkařům", ke skupinám, kterým demokracie umožňuje rozkládat sebe samu. Jenomže KSČM je předpotopní, slabá, polomrtvá partaj, ve sněmovních volbách prohrála, dosáhla dějinně katastrofálního výsledku. Jistě, podpořila menšinovou vládu, má vzhledem k volebním výsledkům neodpovídající vliv, ale sama se o to nijak zvlášť nezasloužila.
Nehrozí, že by nám komunisté zase vládli, nemají podporu z Východu, Moskva chce český systém jenom rozkládat, ničit, nikoli tu budovat nějaký svůj režim (zatím).
Problémem jsme my sami, problémem je ovladatelnost českých mas, problémem jsou dva hlavní ovladači, Zeman a Babiš. Oba dva navenek zachovávají zdání (slupku) demokracie, ale její obsah proměňují ke své potřebě.
Neodolní vůči lži, odolní vůči realitě
Asi největším překvapením poslední dekády je česká ovladatelnost, ochota se nechat manipulovat, ochota celkem bez váhání hltat sebestupidnější propagandu. (Jistě, komunisté tuzemce čtyřicet let masírovali "fake" propagandou, navykli masy na tenhle jed, jediný rozdíl najdeme v tom, že za bolševika lidé v soukromí mluvili o tom, že panstvo lže, kdežto dnes masy lidem jako Zeman a Babiš a Okamura často dokonce věří. Asi je to logický vývoj, vyšší stupeň zmanipulovanosti.)
Neodolnost vůči lži je zarážející. Jako novinář je člověk opakovaně nucen vyvracet naprosté nesmysly, lži, a dokládat naprosté samozřejmosti, jako třeba tu, že EU není RVHP, EU není fašistická (i když jistě nedokonalá) atd.
Neodolnost vůči lži doprovází až podivuhodná odolnost, zatvrzelost vůči realitě. Příklad: Putinovo Rusko, píší mi často korespondenční oponenti, je dnes "poslední ostrov demokracie". Země, kde je pronásledována politická opozice, kde jsou tvrdě omezována, šikanována svobodná média, režim neuznává suverenitu svých sousedů, menšiny jsou utlačovány, zdravotní systém je v rozkladu atd. atd. Kdežto u nás "svoboda není, jsme otroci Bruselu" (cituji pisatele). Realita nehraje roli, důležité je, co se do lidí shora a po internetu nasype.
Neprošli jsme žádným novým únorem 1948, ale zároveň už nežijeme v té zemi, v níž jsme žili v 90. letech. Nástup populistů, pro které je svoboda jen nástroj, jak se dostat k moci, neustálé útoky na nezávislá média, hradní podpora totálního šuntu (TV Barrandova třeba), snaha ovládnout bezpečnostní instituce, budování obrazu nepřítele místo spojování společnosti, kontinuální očerňování celých skupin, lež vydávaná za "názor", i to je česká demokracie.
A proti tomu četné pokusy o občanskou obranu, občanský a občas i institucionální (tajná služba BIS, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, sem tam nějaký ministr) vzdor vůči lži.
Prošli jsme tichým, nenápadným Únorem, moc převzali a zvoleni byli politici, kterým je naše svoboda ukradená. Stačí se podívat na vedení sněmovny, místopředsedové Vojtěch Falmer Filip a Tomio Okamura… Jak může být v zemi, která prožila čtyřicet let komunistické diktatury, ve vedení sněmovny komunista, člen KSČM? Je to normální, když KSČM je strana stále dál částečně stalinistická? A člen strany, kterou špičky justice považují za fašistickou?
Paradox, žijeme v EU, jsme země NATO, ale pod tou slupkou stát upadá, klesá do hospodské vřavy, odmítání elit, tupení intelektuálů a vyzdvihování, cenění blbů, šašků, lůzy (o níž se žvástne "to není lůza, to je lid"). Snad tenhle český Únor nebude trvat zase čtyřicet let.
