Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
2. 12. 2014 19:20

Uprchlíky ze Sýrie? Teroristy? Ne. Pomáhat se má přece nám

Komentář Martina Fendrycha: Vláda k nám odmítá brát utečence ze Sýrie. Vidí v tom riziko. Navíc nemáme skoro žádné uprchlické kapacity. Většinu jsme (rozumně) zrušili. Nejsme nastaveni pomáhat.
Uprchlíků ze Sýrie už se počítá okolo tří milionů.
Uprchlíků ze Sýrie už se počítá okolo tří milionů. | Foto: Reuters

Jsi pro uprchlíky, nebo proti uprchlíkům? Nějak tak se brzy začnou Češi ptát. Pro přijímání utečenců do Česka, nebo proti? Evropa je stále bezpečná část světa. Lidé ze zemí sužovaných válkou či ozbrojenými konflikty do ní prchají v naději na důstojný život. Ke břehům Itálie se každý měsíc připlaví deset tisíc zoufalců ze severní Afriky a Blízkého východu. Ve Středozemním moři letos zemřely tři tisíce utečenců. Italští námořníci zachránili, vylovili z vody 130 tisíc emigrantů. Šílená čísla. A rostou.

Nejvíc žen, dětí a mužů teď prchá ze Sýrie. Emigrační vlna z této občanskou válkou zničené země se odhaduje už na tři miliony lidí. Turecko jich přijalo více než 1,5 milionu, Libanon 1,2 milionu. O azyl v zemích Unie v první polovině letošního roku požádalo okolo 250 tisíc lidí. Emigranti nejvíc zatěžují Itálii, Švédsko, Francii a Německo. To se nabídlo, že přijme 140 tisíc dalších syrských uprchlíků. Německo je zvyklé pomáhat. A taky pomáhat umí. I když má s imigranty celá léta vážné potíže.

I my jsme součástí Evropské unie. I nás se tedy problém utečenců týká. Moc ho zatím nevnímáme, ale už dnes přicházejí Syřané, ale samozřejmě nejen oni, na naše území. Údajně jich tu je zatím okolo stovky. Žádají o azyl, který jim díky situaci v Sýrii stát nemůže odepřít. Potíž tkví v tom, že Česko není na uprchlíky vůbec připraveno. V devadesátých letech u nás fungovalo přes třicet uprchlických táborů s kapacitou několik tisíc míst. Dnes můžeme nabídnout jen 700 míst pro běžence.

Ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman přijímání tisíců uprchlíků odmítá: „Nemáme na to, abychom si hráli na mesiáše. Jaký má smysl pomoci pár tisícům lidí, když jich žije v uprchlických táborech kolem tří milionů. Potřební mají dostat pomoc co nejblíže místu, odkud byli vytlačeni, a ne je někam stěhovat.“ Což zní pro české uši velice rozumně. Premiér Bohuslav Sobotka dodává: „Budování uprchlických táborů nevyřeší problémy, které blízkovýchodní země sužují.“ Ale ono nejde o "vyřešení problémů", nýbrž o pomoc.

Nepřiznaní xenofobové

Česko neřeší jen problém technického rázu, nejde tu jen o to, jak se o zoufalce ze Sýrie a jiných zemí postarat. Jsme společnost poměrně xenofobní, i když si to neradi přiznáváme. Navíc u nás silně znějí hlasy varující před radikálním islámem. S nímž zde máme prakticky nulové zkušenosti. U nás se neuvažuje jak pomoct, ale přesně naopak, jak se vyhnout pomoci. S takovou strategií vláda u drtivé většiny občanů uspěje.

Od pádu komunismu jsme nastaveni do polohy „obětí“, „ublížených“, „nespokojených“. Žijeme v pocitu, že pomáhat se má nikoli „jim“, nýbrž nám. To pak silně předurčuje debatu o tom, co by mělo Česko udělat, když se do Evropy valí nešťastníci ze Sýrie, Libye. Nevidíme na prvním místě lidi, kteří nemají kde žít a často ani co jíst. Na prvním místě vidíme sebe. Že na tom taky nejsme moc dobře. (Což v porovnání s člověkem, který se připlaví k Itálii s holýma rukama, není tak docela pravda.)

Nejsme nastaveni na tvrdou, bolavou pomoc. Pomoc bereme, ale hlavně když je směřována k nám. Máme minimální uprchlické kapacity a nejsme ochotni budovat nové utečenecké tábory. Vnímáme ostře bezpečnostní hledisko, rizika.

Jsme ochotni pomáhat. Dáváme peníze na sbírky, na kraje postižené tsunami či povodněmi. Ale zároveň pečlivě dbáme na to, abychom si problémy drželi co nejdál od těla. Víme přece, jaké těžkosti s několika generacemi imigrantů řeší Německo, Británie, Francie či s námi srovnatelné Nizozemsko. Máme sice skoro denně před očima (ve zprávách v televizi) záběry na bídu světa, na lidi v naprostém zoufalství, ale to nevnímáme. Automaticky jsme soustředěni především na své obavy.

Tak třeba na to, kdo jsou Syřané: podle The World Factbook tam žije 90 procent Arabů a deset procent Kurdů, Arménů atd. Muslimů je 87 procent, z toho 74 procent sunnitů a alávitů, ismailitů a šíitů 13 procent. Křesťanů nejrůznějších denominací asi deset procent. A my uvažujeme takto (a nelze té úvaze celkem nic vytknout): zdrcující většina jsou muslimové. My se muslimů bojíme, nechceme je tady. Jak mezi nimi rozeznáme teroristy? Nijak. Tedy je pro jistotu vůbec nebrat.

Nejsme nastaveni pomáhat

Jsme nastaveni chránit sebe. A vláda je naše vláda, takže se chová „rozumně“. Rozumně z pohledu našeho, nikoli z pohledu třech milionů uprchlíků ze Sýrie, které vyhnala válka, přímé ohrožení života.

Postoj české vlády je "rozumný" asi takto: žádné Araby a muslimy si sem nebrat, držet je od nás co nejdál. Případné kvóty v Evropské unii samozřejmě odmítnout. Přitom ono odmítnutí ve skutečnosti znamená, že to za nás dál bude řešit Itálie, Švédsko, Francie, Německo a další státy.

Kdyby bylo nejhůř, byli bychom zřejmě sice neradi, ale jakž takž ochotni přijmout syrské křesťany. (Ne že by Češi křesťany nějak baštili, ale pořád lepší než muslimové.) Jenže kdo by nám je v utečeneckých táborech selektoval, že...

Česká vláda vymyslela chytrou taktiku. Pokud by na kvóty nakonec přece jen došlo, zaplácneme je rodinami českého původu z Ukrajiny. Nijak se na ně netřeseme, ale pořád lepší než pět až deset tisíc teroristů, že. Sice ty rodiny z východu Ukrajiny, kde žije asi pět tisíc obyvatel původně od nás, jsou zřejmě hodně poruštělé, ale aspoň tu nebudou chtít stavět mešity... Mazaný postoj. Každá zem přece pochopí, že se nejdřív chceme postarat o vlastní.

Shrnuto: nejsme připraveni na tvrdou, bolavou pomoc. Pomoc bereme, ale hlavně když je směřována k nám. Máme minimální uprchlické kapacity a nejsme ochotni budovat nové utečenecké tábory. (Vzpomeňme na začátek 90. let a vlnu tisíců uprchlíků z Rumunska. Stavěla se tehdy stanová městečka; ochota pomáhat krátce po revoluci existovala. Byla to samozřejmost.) Vnímáme ostře bezpečnostní hledisko, rizika. Poučili jsme se v sousedních zemích. Navíc se o imigranty příliš starat neumíme.

Na otázku: „Jsi pro uprchlíky, nebo proti uprchlíkům,“ většina tuzemců upřímně odpoví: „Jsem proti. Není rozumné je sem tahat.“ Ministr vnitra Milan Chovanec říká: „Jsme připraveni pomáhat na místě, a to jak finančně, tak lékařsky. Nemáme ale kapacity na to, abychom tisíce lidí do země přijali.“ Poslední poznámka: světový program pro výživu (WFP), organizace přidružená k OSN, kvůli nedostatku peněz zastavil vydávání potravinových poukázek syrským uprchlíkům.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy