Dvacáté výročí teroristických úderů nezastihlo Spojené státy v dobré náladě. A hlavním důvodem není smutek nad bezmála třemi tisíci Američany, kteří tehdy zahynuli. Amerika je rozpačitá sama ze sebe, ze svého přítomného stavu. Z toho, jak na atak reagovala. Jak ji změnil. Podle čerstvého průzkumu pro deník Washington Post si většina Američanů myslí, že to bylo k horšímu.
Výstižně to ilustruje aktuální dokument nazvaný Amerika po 11. září (America after 9/11), který zaoceánská veřejnoprávní televize PBS odvysílala v úterý. Úvodní záběry ukazují washingtonský Kapitol, o nějž se Američané před dvaceti lety báli jako o možný teroristický cíl - jedno ze čtyř unesených letadel, které se zřítilo v Pensylvánii, pravděpodobně mířilo tím směrem.
Od 11. září k 6. lednu
Film se vrací do večerních hodin 11. září 2001, kdy se na schodech Kapitolu shromáždili členové Kongresu, demokraté i republikáni, aby společně zazpívali vlasteneckou píseň God Bless America. V těch chvílích to byl autentický projev politické jednoty, společenského semknutí, americké síly, hrdosti a zdravého vlastenectví.
Následuje střih, stále jsme na Kapitolu, na stejných schodech, ale o takřka dvacet let později - 6. ledna 2021. Hordy Trumpových příznivců si právě razí cestu dovnitř, aby se pokusily vzít americkou demokracii násilně do svých rukou. "Americká odpověď na 11. září vedla během tří prezidentů k řetězci nezamýšlených následků: k nárůstu zloby, nedůvěry, rozdělení a ve výsledku k tomu, že Kapitol se stal opět cílem útoku," komentují záběry autoři.
Je to záměrně vyhrocený, provokativní kontrast? Není. Je to jedna z hlavních linií aktuální americké reflexe války s terorem. Tím narativem je přímé spojení mezi nebezpečím, které před dvaceti lety představovaly útoky zvenčí, a hrozbou, kterou nyní Americe přináší vnitřní rozštěpení, jež se může překlopit až v násilí. Poslední číslo respektovaného amerického časopisu Foreign Affairs klade na své titulní straně otázku: Kdo vyhrál válku s terorem? Jeden z textů uvnitř je pak uveden titulkem Od 11. září k 6. lednu.
Jeho autorka, politoložka Cynthia Miller-Idrissová z American University ve Washingtonu, píše: „Protimuslimská propaganda a konspirační teorie, které nakonec vyústily v teorii nahrazení (podle které chtějí vnitřní nepřátelé USA nahradit bílou většinu imigranty z Asie a z Afriky), byly v mnoha případech podpořeny i vládními protiteroristickými opatřeními, jež zamlžovaly rozdíl mezi islamistickým terorismem a islámem.“
Nárůst nacionalismu, strach z imigrantů a projevy rasismu se staly součástí reakce na 11. září. A to vše ve své prezidentské kampani v roce 2016 využil a úspěšně sklidil Donald Trump. Jako prezident pak tyto vyhrocené postoje učinil samozřejmou součástí své agendy. „Extrémní názory se dostaly do centra americké politiky,“ shrnuje to Miller-Idrissová. Jejich „normalizace“ v politice a ve společnosti pak kulminovala letos 6. ledna, můžeme dodat.
Barack HUSAJN! Obama
Viděno z republikánského, konzervativního břehu jde o klasický, překroucený liberální výklad. Podle republikánů si začali sami demokraté, když po těsných volbách v roce 2000 měli problém uznat George Bushe za legitimně zvolenou hlavu Spojených států. A rozhodně to podle republikánů nebyl Bush, kdo by po 11. září podporoval protimuslimské nálady, naopak sám zdůrazňoval, že teroristé islámu hanebně zneužili.
Což je pravda, jenže Trumpovi republikáni už nechtějí vidět, jak to bylo dál. Ještě v roce 2008 republikánský kandidát John McCain na předvolební diskusi odebral mikrofon ženě, která tvrdila, že jeho demokratickému oponentovi Baracku Obamovi nelze vůbec věřit, „protože je Arab“.
„Ne, paní. Je to slušný muž se smyslem pro rodinu a občan, s kterým se ovšem liším v zásadních tématech,“ reagoval tehdy McCain. Trump už ale o osm let později cíleně pracoval s přízrakem plíživé muslimské hrozby, která se vkradla do USA.
„Barack Husajn Obama,“ mazlil se Trump pitvorně na předvolebních shromážděních s celým jménem demokratického prezidenta. A fungovalo to. Jak může osobně potvrdit autor tohoto textu, který se několika Trumpových mítinků zúčastnil. Publikum se odmítavě zavlnilo: Šaríu nám tady žádný muslim zavádět nebude!
Republikáni mají pravdu, že Bidenův odchod z Afghánistánu představuje fiasko, jež právě na 20. výročí 9/11 přispělo k pocitu zklamání, marnosti i k výše citované hořké otázce: Kdo vyhrál válku s terorem? Jenže je to opět schválně vytrženo z kontextu. Bidenův odchod se neodehrál ve vakuu. Byl nevyhnutelný, protože už mnohem dříve, za George Bushe, americká mise v Afghánistánu ztratila jasné zadání.
Dvacet let po teroristických útocích, které přišly zvenčí, se dnes Američané více bojí toho, co může přijít zevnitř. Podle průzkumu pro list USA Today z minulého týdne se aktuálně 56 % obyvatel USA bojí více domácího než mezinárodního terorismu. Strašákem je především pro většinu demokratů (81 %), zatímco lehká většina republikánů (53 %) se více obává možného útoku zvenčí.
Dvacetileté děti jdou na věc
Je to únavné, narážíme na to znovu a znovu, ale je to realita - Spojené státy jsou rozdělené až na hranu funkčnosti. Autorovi tohoto textu to nedělá žádnou radost, kdyby měla padnout Amerika, padneme s ní. A možná je to až křečovitá snaha vymalovat světlejší zítřky, ale třeba by mohla být lepší budoucnost opravdu v dohledu.
V rámci zpravodajství o výročí se autor tohoto textu v minulých dnech bavil s mladými Američany, „dětmi 11. září". Všichni se narodili v roce 2001, mnozí právě v ten tragický den. Z celkem osmi rozhovorů měl pouze jeden pesimistické vyznění. Jinak nabízejí dávku energie a naděje. Mladé, možná naivní, ale úžasně povzbudivé.
11. září pro tyto mladé lidi není živou pamětí, ale historií. Jeho odkaz nicméně vnímají. Jen místo nejistoty a deziluze charakteristické pro jejich rodiče, reagují pozitivně. Někteří se angažují jako dobrovolníci, studentka biologie chce pokračovat na medicíně, aby pak jako neurochirurg zachránila „nejméně tolik životů“, kolik jich 11. září vyhaslo.
Mají své názory, poměrně rychle je možné odhadnout, ke které straně inklinují. Ale neprojevují tvrdost ani zlost. Necharakterizuje je myšlenkové a názorové vězení, do něhož se samy uvrhly starší generace.
Jistě, namístě je pochyba, zda to dříve či později nehrozí i jim, současným dvacetiletým. Vyloučit to nelze, ale lze se opřít o možná nejdůležitější dojem z rozhovorů s těmito mladými Američany: Uvědomují si, že jinou možnost než zmírnění současného křiku už americká společnost nemá. Na své rodiče už nesázejí, vidí, že ti už smíření nezvládnou.
Oni sami jsou ale připraveni, odhodláni se o něj přinejmenším pokusit. Do děkovných e-mailů nebo vzkazů na sítích za to, že si udělali čas na rozhovor, autor tohoto textu všem napsal: "Good Luck with the Change, ,kid'!" Když jim to vyjde, budeme mít štěstí i my.
