reklama
 
 

Užvaněná demokracie je o dost lepší než prostě-politika

9. 12. 2014 15:15
Babišův guru si myslí, že společnost se blíží ke kolapsu. Co si z toho vzít?

Hospodářské noviny přinesly zajímavý rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou, kterého nazvaly guru Andreje Babiše a Petra Gazdíka (STAN). Věhlasný vědec a člen správní rady babišovského think-tanku IPPS v něm charakterizuje soudobou společnost slovy:

Systém se od určité chvíle stává natolik složitým a rozežraným, že už nakonec nemá ani energii, aby se sám udržel v provozu. A začne se redukovat. Když se zredukuje ve velmi krátkém čase zhruba na třetinu své složitosti, můžeme mluvit o kolapsu. Kolaps neznamená, že přijde katastrofa, po které přestane existovat čas a prostor. Jen to, že systém projde velmi zásadním zeštíhlením.

Miroslav Bárta není politik (v rozhovoru říká, že nikdy nevstoupí do žádné strany), takže si může dovolit odvážnější úvahy a formulace než jeho „žáci“ z Parlamentu. Bez ohledu na to stojí za povšimnutí: intelektuál inspirující nejpopulárnějšího politika v zemi si myslí, že stojíme před kolapsem. Tedy ne přímo my, ale náš společenský systém.

Jako příznak blížícího se kolapsu Bárta uvádí například nárůst mandatorních výdajů, zadlužování státu, pokles vzdělanosti a obrovský nárůst složitosti administrativního aparátu, zákonů a norem. To už není žádná akademická teorie, ale reálné problémy a výzvy pro politiky (kteří o nich samozřejmě vědí). Pozoruhodné je ale myšlenkové východisko: skutečná náprava nemůže přijít postupným vylepšováním toho či onoho, ale až obrodným kolapsem. Který všechno, a to je klíčové slovo, zjednoduší.

Nemyslím, že Andrej Babiš provozuje politiku s ustavičnou myšlenkou na kolaps společnosti. Ani že Miroslav Bárta vymýšlel volební hesla ANO. Ale dere se tu na mysl jiné klíčové slovo: Prostě…

Bárta říká: Ale hlavně každý z nás musí začít dělat dobře svoji práci. Netolerovat šlendrián, vyprázdněnost politických řečí. Musíme se přestat bát být politicky nekorektní, přestat zalézat do ulit. A uvědomit si, že naše osobní svobody začínají tam, kde si splníme povinnosti vůči druhým. I krize může být výhra.

Neboli, ještě jeden překlad do političtiny: Nebýt jako politici, makat.

Miroslav Bárta jako znalec starověkých civilizací o dějinných kolapsech jistě dost ví. Jeden rozdíl by tu ale byl: ještě nikdy, tak jak to líčí, nezkolabovala parlamentní demokracie. Co by to znamenalo v praxi, můžeme jen pustě hádat a nějaký očistný účinek rozhodně není zaručen.

Poptávka po návrzích, jak vylepšit nebo přímo změnit poměry nějakým instrumentem, v posledních letech stoupá. Je tu i nabídka – z těch, o kterých se ještě dá ve slušné společnosti diskutovat, zmiňme politickou matematiku Karla Janečka nebo přímou demokracii Tomia Okamury.

Vzít jako základ „systémového řešení“ to, že se systém sám zhroutí, je ovšem tak radikální, že to překonává představy běžně uvažujících politiků – a především voličů, nezapomeňte na ně, prosím.   

Nikdo neví, kdy by měl onen kolaps přijít. Pokud ho ale uznáme za nevyhnutelný, jedním dechem odepíšeme i postupnou nápravu toho, čím disponujeme teď. Vždyť je to jen „perestrojka“, nač tedy? Logickým důsledkem by bylo, že se v rámci systému, který čeká na zhroucení, nemá smysl zatěžovat starými schématy, včetně tradičních okolků. Řečeno s Miroslavem Bártou (a dalšími), „vyprázdněností politických řečí“ a „politickou korektností“. A dělat „prostě“ to, „co je potřeba“. Což je vyprázdněnost na druhou…

Nevypadl náhodou někde po cestě ten únavný, obtížný i obtěžující dialog?   

Tedy, ne že by člověk s politikou nezažíval pocity absurdity. Že by se mu občas nezdálo, že žije na půl cesty mezi Kafkou a profesorem Parkinsonem. Že se svět někam řítí… Ale než prostě-politiku a případně systémovou nápravu kolapsem, to stokrát raději prohnilou „užvaněnou“ demokracii. Stůl sice stojí šejdrem, ale pořád se vyplatí podkládat mu nohu a hádat se kterou než ho rozštípat na třísky.

autor: Jan Lipold | 9. 12. 2014 15:15

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama