V pondělí promluvil americký prezident Joe Biden v japonském Tokiu o nové platformě pro regionální ekonomickou spolupráci. Její úřednicky neatraktivní název Indopacifický hospodářský rámec (IPEF) skrývá mimořádně výbušný potenciál.
Což připomíná i Bidenova zdánlivě jen tak mimochodem, takto ovšem již potřetí od loňského léta, utroušená poznámka, že Spojené státy jsou v případě napadení Tchaj-wanu připraveny ostrov (na rozdíl od Ukrajiny) bránit vojenskou silou. Peking na to odpověděl nejen už obvyklými verbálními výlevy, ale i společnými čínsko-ruskými leteckými manévry nad spornými ostrovy severně od Japonska a demonstrativním vojenským cvičením v Tchajwanské úžině.
16 + 1 v Pacifiku
Mnohem větší rozruch však vyvolala plánovaná cesta čínského ministra zahraničí Wang Iho po sedmi zemích v jižním Pacifiku. Kromě Papuy Nové Guiney se jedná o drobné ostrovní státy (Šalamounovy ostrovy, Kiribati, Samoa, Fidži, Tonga a Vanuatu), které nicméně mají zásadní význam coby možné základny čínského vlivu, včetně toho vojenského, ve strategicky důležitém regionu.
Pro ilustraci je dobré připomenout, že jedna z rozhodujících námořních bitev o Guadalcanal se během druhé světové války odehrála na Šalamounových ostrovech. Právě tento ostrovní stát také nedávno s Pekingem podepsal převážně tajnou dohodu o "policejní spolupráci", která zřejmě umožňuje nejen návštěvy, ale potenciálně také základnu čínského vojenského námořnictva PLAN.
Podobnou smlouvu se nyní Peking snaží uzavřít také s deseti dalšími pacifickými ostrovními státy. Z uniklého, předem připraveného "společného" komuniké Wang Ihovy nadcházející cesty je nicméně zřejmé, že čínská iniciativa v Pacifiku klade - na rozdíl od podobných snah ve východní Evropě - mnohem otevřenější důraz na bezpečnostní, ba dokonce vojenskou spolupráci. Případná realizace "společné rozvojové vize", předestřené ve zmiňovaném dokumentu, by znamenala nejen průlom takzvané první ostrovní linie (řetězec ostrovních států podél čínského pobřeží od Japonska po Filipíny a Borneo, který dosud bránil čínskému pronikání do západního Pacifiku), ale také zásadní narušení celé koncepce "svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku", jež tvoří základ "indo-pacifických strategií" řady demokratických států, Českou republiku nevyjímaje.
Svobodné a volné dodavatelské řetězce
Koncept "svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku" formuloval původně bývalý japonský premiér Šinzó Abe jakožto odpověď na čínské územní nároky a vojenské aktivity ve Východočínském a především v Jihočínském moři. Japonsko je jako výrazně exportní ekonomika s omezenými surovinovými zdroji zcela závislé na otevřené námořní dopravě v Indickém a Pacifickém oceánu.
Na volné plavbě v těchto dvou oceánech, jimiž proudí suroviny a energie do výrobních center - a z nich pak hotové výrobky dále do světa -, je ovšem tak či onak závislá řada zemí, včetně těch geograficky vzdálených. Důsledky narušení dodavatelských řetězců v této oblasti ostatně v nedávné době silně pocítila také Česká republika.
Konceptu "svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku" se tak chopila řada dalších zemí. Jedním z prvních stoupenců se stal indický premiér Naréndra Módí. Austrálie operovala s tímto pojmem samostatně ještě před Japonskem. A v roce 2018 se objevil také ve strategii národní bezpečnosti USA, načež se pacifické velení amerického námořnictva následně přejmenovalo na "indo-pacifické" Indopacom.
Pozoruhodné na tom všem je, že zřejmě poprvé od druhé světové války převzaly Spojené státy geostrategický koncept, který formulovala jiná země a v němž ani nehrají nutně první housle. (Zdejší stoupenci "multipolarity", papouškující ruskou a čínskou interpretaci tohoto pojmu, to však sotva docení.)
Přímořská a kontinentální Asie
Z jiného úhlu pohledu vytlačuje pojem Indo-Pacifik dříve běžný koncept Asia-Pacific. Ten v geopolitice dominoval během posledních desetiletí minulého století a v první dekádě toho současného. Po konci studené války byl výrazem akcelerované globalizace a intenzivní hospodářské spolupráce, respektive americké politiky engagementu - "začleňování" - Číny. V letech takzvané "Chimeriky" byl hnacím motorem světové ekonomiky, a do jisté míry i politiky, intenzivní vztah Pekingu a Washingtonu v "Asia-Pacifiku".
Tento přístup k Asii, respektive Číně jako jejímu středobodu, kulminoval v Obamově Transpacifickém partnerství (TPP), zrušeném Donaldem Trumpem hned první den po nástupu do funkce. Jeho nástupce Biden se přes některá očekávání k tomuto konceptu (respektive k jeho pozměněné podobě) nevrátil; místo toho se přiklonil k Indo-Pacifiku. Ten se od Asia-Pacifiku liší hlavně tím, že z Asie zahrnuje její pobřežní část oblévanou dvěma oceány. Nevyslovenou implikací pak je, že nepokrývá "kontinentální" Asii, tedy především Rusko a Čínu, respektive "Eurasii". Volně tak navazuje na klasickou geopolitiku Alfreda Mahana (1840-1914) a Halforda Mackindera (1861-1947) jako na soupeření "námořních" a "kontinentálních" mocností.
Kolektivní obrana v Evropě a v Asii
Z dalšího úhlu pohledu je koncept Indo-Pacifiku analogický pojmu "Euro-Atlantic", tedy euroatlantickému společenství. Podobně jako mělo euroatlantické (nebo přímo severoatlantické) sdružení představovat kolektivní obranu demokratických hodnot proti rozpínavosti Sovětského svazu, má dnes Indo-Pacifik plnit podobnou funkci v Asii vůči Číně (a potažmo Rusku). Peking se proto vůči tomuto pojmu opakovaně vymezuje jako proti "pokusu rozdělit kontinent a vytvořit asijské NATO".
Aliance typu NATO asi v "multipolární" Asii hned tak nevznikne, byť někteří evropští politici volají po rozšíření mandátu Severoatlantické aliance také na Asii. Koncept Indo-Pacifiku nicméně přebírá řada států i nadnárodních uskupení, které také formulují příslušné strategie. V Evropě koncipuje svou indo-pacifickou strategii po Bruselu, Francii, Německu a Nizozemsku také Česko, jež z něj hodlá učinit jednu z priorit svého nadcházejícího unijního předsednictví. To je potěšující zpráva pro stoupence naší - v minulých letech občas zpochybňované - euroatlantické orientace. Poněkud méně povzbudivá je skutečnost, že stávající draft naší indo-pacifické strategie formuloval český národní koordinátor iniciativy 16 + 1. To by naznačovalo pokračující schizofrenii zdejší zahraniční politiky. Nezbývá než čekat, jak bude vypadat finální dokument.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
