Dojíme na zahrádce obyčejné italské restaurace špagety, ukáže se ale, že přijímají jen platební karty. A já mám v kapse pouze hotovost. Cítím se hloupě, promiňte, to mě nenapadlo, musel bych si pro kartu skočit domů, bydlíme za rohem. "V pohodě, nic se neděje," na to číšník, a ještě s úsměvem. Podotýkám, že jsem v té restauraci poprvé v životě a nemají žádný důvod mi věřit. Přesto po mně nechtějí nechat žádnou zástavu, netrousí žádné jedovatosti, z ničeho mě nepodezřívají. Za deset minut jsem zpátky s kartou, mám příjemný pocit na celý den, oni taky, všichni se usmíváme. Moje vnučka valí oči. V Čechách nikdy nic podobného nezažila. Jsme ale v Bruselu. Tedy v západní Evropě.

Předtím jsme absolvovali pár dnů po zoologických zahradách a zábavních parcích pro děti. Začátek: na bruselském nádraží dostanete detailní brožurku, kde vás informují o několika desítkách takových atrakcí po celé zemi a o tom, že si na kterémkoliv nádraží můžete koupit lístek na vlak (zlevněný) kombinovaný se vstupem do kterékoli z nich. S vyznačením, na které nádraží dojedete, na jaký místní autobus přestoupit, kde z něj vystoupit. Nikde nečekáte, vše plynule navazuje, všechno je od začátku do konce promyšleno. Nemáte pocit žádného problému, žádný zádrhel, každá minuta je příjemností. Život plyne hladce.

Belgie je země, kde se všude a každou chvilku dostanete vlakem. Spustili tu první železnici na evropském kontinentu a ta tradice evidentně dodnes prosperuje. Chcete do Brugg? Nemusíte si hlídat odjezdy, z Bruselu tam jezdí vlaky každých patnáct minut. Chcete do Lutychu? Padesát osm vlaků denně. Na letiště? Až šestkrát za hodinu. Nevěříte? Západní Evropa. Vnučka říká, to je skoro jako metro. Život tu plyne hladce.

Je vedro, volné dny, všude spousta rodin s dětmi. Všechny ty atrakce jsou ale vymyšleny tak, že nikde není nával, nikde žádné hromady odpadků ani povalujících se plastových lahví nebo papírků od pikniku. Nikde taky žádné stánky s přepálenými vuřty nebo klobásami, atrakce mají vesměs moderní design. Všechny ty parky mají uvnitř tolik různých kiosků, bufetů a restaurací, že nikde nestojíte dlouhé fronty. Výrazná část návštěvníků je mimoevropského původu, všichni dodržují nepsaná pravidla slušného soužití. Každý se v klidu nají, všechno jde hladce.

Usmívají se na vás a žertují s vámi prodavači zmrzliny, číšníci, paní v pokladně horské dráhy, dozorci, hlídači. Všichni.

V Bruselu je velký obchod věnovaný Harrymu Potterovi: samozřejmě knížky, ale i všelijaké interaktivní publikace s fotkami z filmu, plyšáci, sošky, kouzelnické hůlky. Milá prodavačka se nám už čtvrt hodiny věnuje, zná všechny postavy i magická zvířata. Pokud to je možné, ještě líp než vnučka. Hrozně se nám líbí jedna hračka, není to ale dnes první, z výchovných důvodů nelze koupit všechno. Mám řešení, které dítěti přijde férové: necháme ji na narozeniny? Ovšem zádrhel, má je až na podzim. A co na to prodavačka? Proč ne, víte co, já vám ji do té doby schovám, mám tu takovou skříň, hned ji tam dám a zamknu. A vy se mi v září ozvěte. A už na figurku lepí samolepku "Září". Nevím jak Rowlingová, ale já málem spadl pod stůl.

Co v Praze nejde, v Bruselu bez problémů

A pod ten jsem předtím spadl v čistírně. V Praze mi v jedné (na Vinohradech) neuměli vyčistit flek na svetru. Když jsem si toho po pár dnech všiml a přinesl ho zpět, první reakcí paní za pultem bylo, kdoví jestli jsem si tam tu skvrnu mezitím neudělal (rozumějte, jestli nejsem šejdíř a nechci ji vyčistit zadarmo). Za nový pokus o vyčištění jsem musel znovu zaplatit. A znovu bez výsledku, prý to nejde a basta. Nádavkem k tomu poznámka, že kdoví, co to bylo za špínu. Nikdo se mi neomluvil, ani nenabídl vrátit peníze. Ten svetr jsem teď dal do čistírny v Bruselu. Budete se divit, ale skvrna šla pryč. Nikde žádný problém, paní se na mě usmála, já zavtipkoval a bylo to. Život tu plyne hladce.

Kéž by si v Praze Belgičané otevřeli čistírny. Kéž by si v Praze Belgičané nebo Francouzi otevřeli pekárny, kde si celý den do večera koupíte množství druhů propečených chlebů, vícezrnných, biologických. Jediný vícezrnný chleba na Vinohradech dostanete snad jen v jednom obchodě. V poledne už neměli žádný. Kéž by si v Praze Belgičané otevřeli květinářství, kde vám nikdo neúčtuje zvlášť za šňůrku, zvlášť za celofán, zvlášť za lýko a kde jsou květiny o polovinu levnější než v Praze. Kéž by si v Praze Francouzi nebo Belgičané otevřeli muzea, která mívají jednou týdně otevřeno dlouho do večera, abyste si mohli zajít na výstavu i po práci. Kéž by v Praze o kinech rozhodovali Pařížané - v každé čtvrti, i okrajové, tam jsou kina, a nedávno otevřeli pár nových. Kéž by u nás už fungovala dálniční mýta tak, jak bez zádrhele fungují už desetiletí ve Francii.

Zkrátka kéž bychom už jednou žili v atmosféře západní Evropy. Nikde na světě se v celkovém úhrnu nežije tak dobře a příjemně jako v západní Evropě, nikde věci nefungují pro občana tak hladce jako tam. Veřejnost i instituce, magistráty, považují za normální, že fungují. Města se zkrášlují, opravují, natírají. Staví se budovy s odvážným designem, vymýšlejí parky a atrakce pro děti, sází se zeleň. Ani Paříž, ani Brusel nejsou zdaleka tak počmárané jako Praha.

Potřebujeme doma víc západní Evropy

Zatím západní Evropou stále nejsme. A není to proto, že by nám někdo odtamtud nutil něco druhořadého nebo špatného. Je to tím, co rozhodnou čeští vedoucí a nákupčí, že nám dají na regály, tím, jak si počínají čeští státní úředníci nebo číšníci. Všichni, kdo rozhodují o našich životech. To, že naše samoobsluhy v porovnání se západoevropskými stále připomínají husákovské časy, že v Albertu dokola nabízejí dvě značky italských těstovin a v Bruselu prodejna stejné velikosti tucet, jde na vrub českému personálu a českému myšlení. Domácí snahy co nejvíc a co nejrychleji vydělat. Láce, stále ta láce.

Poslední dobou se v Čechách a na Moravě i po celé postkomunistické Evropě šíří jakési iluzorní představy, jako by západní Evropa byla v úpadku a my byli nějakou výspou evropské civilizace. Nejsme. Naopak stále pokulháváme vzadu. Z jakých mindráků, z jaké zahořklosti nebo zloby, z jakého nedostatku informací či z jaké přemíry dezinformací tahle tvrzení vycházejí?

Neumím si představit, že bychom mohli chtít směřovat jinam než do západoevropského typu společnosti. Chce to ale víc pokory a zároveň víc energie měnit věci k modernějšímu. Klobouk dolů před všemi, kdo se o to snaží.

Sugerovat, že máme tuhle civilizaci opustit, že jsme lepší než oni, je nebezpečné. Jak z hlediska geopolitického, neboť ležíme, kde ležíme, a máme historickou zkušenost, jakou máme. Tak z hlediska zájmu obyčejného občana a jeho denního života, protože tenhle model mu nabízí tu nejkultivovanější variantu. Denní život, ty mikrosituace, z nichž se náš život skládá, tam jsou daleko vlídnější, příjemnější, nestresující.

Tvrdit, že nás bude někdo "bránit" nebo "chránit" před Bruselem či před Západem, je nesmyslné. V kontextu evropských voleb nepotřebujeme, aby nás před tím světem západoevropské civilizace někdo bránil, ale naopak, aby ho k nám co nejvíc vnášel.