Přibývá u nás chudých lidí, v Česku roste chudoba. Strašně neradi si to přiznáváme a často nejsme ochotni to ani vidět, ale od roku 2019 se situace citelně zhoršila. Když na to někdo veřejně poukáže, bývá na sociálních sítích dušen větami typu "nejsme Jižní Súdán, Burundi nebo Malawi", argumentuje se "vrchovatě naloženými vozíky a frontami u pokladen v supermarketech", případně se použije oblíbený label, že to je přece jasný postoj "neomarxistů", a je to.
Svědčí o tom twitterový střet novinářky Apoleny Rychlíkové s expremiérem Mirkem Topolánkem. Rychlíková tweetovala: "Každý nákup jídla pro mou rodinu roztočí sociální úzkosti. Neumím si představit, jak to masivní zdražování zvládají chudí lidé, nízkopříjmové domácnosti, senioři, sólo rodiče i další, kteří už nemají kde brát. Česko je taková verze Survival reality show." Topolánek nezapřel sám sebe, když reagoval: "Vy jste ale opravdu mimořádná kráva."
Vidíme Česko v jakési absurdní zkratce. Mladá žena se vžívá do situace nejslabších a použije přetažený příměr se Survival reality show. Proč ne? Lidé bez peněz, bez šance je získat, bez nějaké promyšlené státní pomoci bojují o přežití ve více rovinách. A jistě, nejsme Jižní Súdán. A jistě, kdo nemá prachy, nenaplní si vozík v supermarketu, nejspíš tam ani nejde, pokud tam zrovna nenabízejí obří slevy. Reakce expremiéra je taky typická - sprostá, hloupá, neznalá nadřazenost skvěle zajištěného člověka bez zájmu o lidi propadlé a propadající se do chudoby.
Žijeme v mnoha omylech a špatných návycích, ve zkreslených představách. Jedna z nich: chudí si za chudobu můžou sami. Mají a měli se víc snažit. A chudí nebo do chudoby klesající se za svůj často nezasloužený stav stydí, je jim před těmi lépe zajištěnými hanba, jako by sami selhali. Jakpak by ne, když jim to roky vtloukají do hlav. Ve skutečnosti se ale často mění vnější situace, se kterou oni sami nehnou, nijak ji neovlivní. Samoživitelky, osamělí důchodci, lidé, kteří upadli do neřešitelných dluhů, na dno, takových je stále okolo 700 tisíc, a další.
Chudoba se zhoršila během pandemie covidu a sešup pokračuje i kvůli chybám minulé vlády a kvůli ruské válce na Ukrajině. Zároveň se ukazuje, že ani současná vláda nezvládá brzdit nebezpečný trend pružně a rychle. Pokračuje či se opakuje situace z let minulých - uznávaní experti nabízejí rozumné recepty, které by bránily pádu domácností do chudoby, ale vláda se jimi neřídí. Proč? Chybí schopnosti? Empatie?
DVTV natočilo cenný rozhovor se sociologem Danielem Prokopem, který vede výzkumnou organizaci PAQ Research. Ta pro Český rozhlas připravuje projekt Život k nezaplacení, zaměřený na ekonomický vývoj tuzemských domácností. Prokop upozorňuje, že oproti loňskému podzimu stouply výdaje na bydlení ke konci letošního dubna zhruba o 1500 korun na domácnost a nízkopříjmovým zaměstnancům či rodinám jen s jedním příjmem to zasadilo tvrdou ránu.
Pod hranicí chudoby uvízlo 16 procent domácností
Prokop popisuje, jak se sílící inflací sklouzlo pod hranici chudoby už 16 procent domácností oproti devíti procentům z roku 2019, tedy v době před covidem a před válkou a jejími drsnými důsledky dopadajícími i na Česko. Kromě oněch 16 procent pod hranicí chudoby, což je vysoký počet lidí, řada domácností visí těsně nad touto kritickou hranicí a může snadno sjet pod ni. Mimo jiné se to do značné míry týká samostatně žijících důchodců. Prokop upozorňuje, že od loňského podzimu do konce letošního dubna stoupl z osm na jedenáct procent počet domácností, kterým po zaplacení bydlení a potravin zbývá 100 korun na osobu na další výdaje, tedy na telefon, dopravu, vzdělávání, oblečení, restaurace, kulturu atd.
Ti, kteří píší o "plných nákupních vozících v supermarketech" a o neomarxistech, by si měli položit otázku, jak by se jim žilo, kdyby jim zbylo sto korun na den po zaplacení bydlení a jídla? A jistě, toto ještě není boj o přežití, ale je cenné, že na to někdo upozorňuje, je cenné, že se o to někdo zajímá a tlačí na vládu, aby se v Česku nevytvořily dva úplně cizí světy, masa lidí bez budoucnosti, bez výhledu, a většina s jakýms takýms výhledem.
Prokop nepatří mezi zaslepené kritiky vlády. Uznává, že se ministerstvo práce snaží dělat některé změny k lepšímu, třeba usiluje o vyšší valorizace životního minima. Jako jeden z problémů však vidí, "že v České republice není na inflaci navázána skoro žádná valorizace kromě důchodů, zvyšuje se inflace, ale automaticky se s ní nezvyšuje ani minimální mzda, ani slevy na daních, ani životní minimum, ani rodičovská". Podle sociologa "některé sektory ve vládě očekávají, že vyberou 100 miliard navíc a že to trochu zalepí rozpočet, zneužívají fakt, že nemáme navázány valorizační mechanismy na inflaci". Valorizace by logicky redukovaly vyšší výběr DPH.
Daniel Prokop tvrdí, že některé kroky sice míří správným směrem, jenomže by měly být mnohem rychlejší - třeba u příspěvku na bydlení. Měl by se více otevřít, zjednodušit, vláda by měla připravit valorizaci důchodů, která bude zaměřena na samostatně žijící penzisty.
Receptů nabízí víc. Snížit v Česku nadstandardní zdanění nízkopříjmové práce, nízkopříjmových zaměstnanců. Jaký smysl má lidem z minimální mzdy odebírat 7,5 tisíce korun, posílat je do chudoby, a pak jim peníze zase vracet v dávkách? Tenhle na hlavu postavený postup u nás trvá zhruba 15 let.
Dodejme, že tahle hra sem tam posílající peníze zbytečně zaměstnává mnoho úředníků, kteří musejí vyřídit jak ono odebrání 7,5 tisíce korun, tak zase potom zkontrolovat distribuci podpůrných dávek.
Prokop upozorňuje, že sociální dávky, které mají pomáhat v těžké situaci, typicky příspěvek na bydlení, jsou v Česku nastaveny tak, že segment lidí kolem nižších středních příjmů ho skoro nemůže čerpat, neví, jak ho čerpat, nedostává k tomu žádnou potřebnou asistenci. Čerpání dávek je u nás proto velmi nízké a neodpovídá tomu, kdo na ně má nárok. Kupříkladu na příspěvek na bydlení má nárok 15 až 20 procent lidí, čerpají ho však jen čtyři procenta…
Mylná optika státu
Státu to logicky vyhovuje, on jakoby šetří, jenomže ve skutečnosti je to jen naprosto zkreslená, mylná optika. Ve výsledku se buď tvrdě prodraží, nebo dokonce povede k sociálním bouřím, o které žádná vláda nestojí.
Klíčová pasáž rozhovoru se týká přístupu českých politiků k sociálním dávkám, který u nás pozorujeme mnoho let. Je to přístup tvrdě asociální, namachrovaný a riskantní. Prokop to popisuje jednoduše: "Udělali jsme z dávek sprosté slovo a lidé si o ně bojí říct." Proto je místo dvaceti procent čerpají jen čtyři procenta z těch, kteří mají nárok.
Prokop: "Zneužívání sociálních dávek je pravděpodobně velmi marginální problém, který i v době, kdy to bylo téma, šel do stovek milionů, ne o moc více. Dávky v hmotné nouzi tvořily až doposavad asi pět až šest miliard korun ročně, zatímco příspěvky na stavební spoření a penzijní připojištění, kde nikdo neanalyzuje, jakou to má efektivitu, jestli si tím lidé skutečně naspoří na důchody, tak na ty jde asi 20 miliard ročně…"
Toto je zásadní moment, premiér i ministr sociálních věcí by měli nastražit uši. Zneužívání dávek léta fungovalo jako velké téma, strašák, politici ukázali prstem na lidi, kteří si chodí pro dávky, jako by šlo o nějakou nejen méněcennou, ale dokonce i stát podvádějící, dávky zneužívající skupinu občanů. Není divu, že si dnes lidé z chudšího pásma střední třídy raději pro dávky nechodí, stydí se pro ně jít.
Dodám ještě jeden pohled - potíže mají nejen důchodci a nízkopříjmoví zaměstnanci, do těžkostí se dostávají i rodiny ze střední třídy, které mají malé děti, splácejí hypotéku, splátky jim stoupají, chybí jim peníze a nepadá v úvahu, že by mohly podporovat rodiče v důchodu, pokud ještě žijí. Zrovna tak nepadá v úvahu, že by si jejich členové nějak užívali. Roste nespokojenost. A nespokojenost střední třídy může nahrávat extrémistům.
Chybné kroky vlády nekončí. Premiér v úterý hrdě tweetoval: "Poslanecká sněmovna schválila vládní návrh zákona na jednorázový příspěvek 5000 Kč na každé dítě do 18 let pro rodiny, jejichž roční příjem nepřesahuje milion korun hrubého. Cíleným příspěvkem pomáháme lidem se stále rostoucími cenami a s tím spojenými výdaji domácností."
Na to mu odpověděl Daniel Hůle, expert na českou chudobu, který se v organizaci Člověk v tísni stará o dluhové poradenství: "Fialovné 5000 - 7,8 mld. Kolik stály dávky pro chudé v roce 2021: Přídavek na dítě - 2,6 mld. Příspěvek na bydlení - 6,6 mld. Příspěvek na živobytí - 3,3 mld." Hůle jen potvrzuje kritiku Daniela Prokopa.
Bez debaty v Česku přibývá chudých, stát se však dál projevuje jako velmi málo pružný, málo schopný, složitost dávek a jejich stigmatizaci potichu zneužívající systém. Utíká se pak k plošným krokům, jakým je "fialovné". Škoda, tahle vláda, pokud chce uspět, by měla být mnohem schopnější. Chudoba společnost rozděluje ještě víc než dezinformace.
