Další týden a další várka hrůzostrašných zpráv o Donaldu Trumpovi. Na svém twitterovém účtu přeposlal video z Floridy, kde jeho příznivec vykřikuje "bílá síla" (white power), čili heslo přiznaných, otevřených rasistů.
Následovalo zpravodajství listu New York Times (a později Washington Post), podle kterého Rusové v Afghánistánu platí Tálibánu za útoky na Američany. Trump o tom měl už od loňského března vědět, a nic neudělal, naopak mezitím tlačil na to, aby Rusko bylo přijato zpět do skupiny G7.
A za třetí v uplynulém týdnu přišel Carl Bernstein, který teď pracuje pro CNN, s rozsáhlým textem o Trumpových telefonátech se zahraničními lídry. Podle slavného reportéra z nich plyne, že Trump je amatér, který ohrožuje americkou národní bezpečnost, když si s ním Putin a Erdogan pohrávají. A který se zároveň chová k cizím státníkům, především političkám, jako hulvát.
Jedna pecka za druhou, americká média jsou toho plná. Ale ve výsledku se pozorovateli vtírá otázka: A něco nového, co ještě nevíme, by nebylo? Platí to pro Trumpovy výkony, ale i pro média. Trumpovo prezidentství se točí v kruhu. On sám se opakuje, popravdě řečeno, už není překvapivý. Vše, co jsme se v uplynulém týdnu ve výše zmíněných "bombách" dozvěděli, jsme už předtím viděli. A to opět platí i pro většinu amerických médií.
White Power versus White Trash
V intenzitě a šíři záběru, s kterou o Trumpovi referují, odvádějí americká média skvělou práci. Jejich základní úhel pohledu je ovšem od počátku a setrvale posunut v jeho neprospěch. Což je třeba mít na paměti, protože to občas zkresluje realitu.
Případ "white power" je na jednu stranu jasný. Trump opět jednou potvrdil, že sám patrně není rasista, ale nevadí mu, když ho takoví lidé volí. Koukněte se ale, prosím, na celé to video. Špatně od žaludku vám bude z obou stran.
F--k Trump, nacisto, nacistické prase, White Trash (bílý odpad) čili krajně pohrdlivý výraz pro bělochy na okraji společnosti - to jsou výrazy, kterými Trumpovy příznivce častují jeho odpůrci.
Není tento kontext důležitý? Pro New York Times či Washington Post ne, protože to ve svém zpravodajství neměly. Vypíchly ovšem výrok černošského senátora, republikána Tima Scotta, který uvedl, že zveřejnění videa na Twitteru je "neobhajitelné".
Jenže ani v tomto případě neuvedly úplný kontext. Senátor Scott totiž přesně řekl: "Celá ta věc je hrozná." Tedy vše, co slyšíme a vidíme na videu. Je to možná malý, ale výmluvný rozdíl, je to ten apriori vychýlený úhel pohledu.
Seniors from The Villages in Florida protesting against each other: pic.twitter.com/Q3GRJCTjEW
— Fifty Shades of Whey (@davenewworld_2) June 27, 2020
Zadruhé: Rusové, Tálibán, Američané a co vše Trump věděl… Pokud se skutečně prokáže, že věci byly a jsou tak, jak už v zásadě tvrdí New York Times, pak by šlo o opravdu vážnou věc.
Kalný washingtonský propletenec
Jenže to v tuto chvíli nevíme. Článek je postaven na anonymních zdrojích, což je u citlivých zpravodajských informací obvyklé. Ale po všem, co už jsme zažili v uplynulých čtyřech letech, to musíme posuzovat s krajní ostražitostí až skepsí.
Vzájemný vztah nejen tajných služeb, ale celého státního aparátu s Donaldem Trumpem, je složitý, neprůhledný. Vyskakují z něho případy vzájemné nedůvěry až averze. Od neslavného závěru prezidentství Richarda Nixona zde nic podobného nebylo. A tohle je ještě podivnější.
Jak napsal list Wall Street Journal ve svém komentáři, velmi zdrženlivém k tomu, co média v této kauze skutečně zjistila a doložila: "Informace, které pustily anonymní zdroje, jsou dalším ponorem do kalného washingtonského propletence zpravodajských služeb, médií a politiky."
Přejdeme-li k telefonické kronice Bílého domu, jak ji líčí Carl Bernstein, ano, jsou tam šťavnaté detaily. Merkelové Trump prý řekl, že je hloupá, Therese Mayové, že je slaboch, telefonáty s Putinem zase děsí Trumpův národně-bezpečnostní tým.
Ale copak tohle vše už vlastně nevíme? Merkelové při její návštěvě v Bílém domě v březnu 2017 před televizními kamerami nepodal ruku. O rok později, na summitu NATO v Bruselu jí opět před kamerami vmetl do tváře, že je rukojmím Ruska. O Německu mluví kvůli nízkým výdajům na obranu jako o "delikventovi", a tak dál, a tak podobně.
Anonymita zaručena
Therese Mayové mazal schody celou dobu, když jako premiérka vyjednávala brexit. Opakovaně o ní prohlašoval, že je slabá, a více méně otevřeně říkal, že se nemůže dočkat, až ji v Downing Street 10 nahradí Boris Johnson.
A když už jsme u pochybných a křiklavých telefonátů, nebyl loňský červencový rozhovor Trumpa s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským začátkem impeachementu, kdy prezident byl následně zažalován sněmovnou, pak ovšem omilostněn americkým Senátem?
Ale nechť, přiznejme Bernsteinovi, že některé nové sólokapry přece jen do mediálního rybníka vhodil. Nápadná je jiná věc. Na svém textu Bernstein pracoval, jak sám píše, čtyři měsíce, kdy opakovaně mluvil se svými zdroji. Ani jeden z nich však není jmenovitě citován, všechny do jednoho jsou anonymní.
Což je sice přípustné, ale nemělo by to být běžné. Z profesního novinářského hlediska by to neměla být "houska na krámě". Jenže za Trumpa s tím americká média právě tak zacházejí. Samozřejmě že chaos v prezidentově okolí, personální průtočnost jeho týmu, k tomu vybízí. Ale je zřejmé, že média, jako jsou New York Times, se řídí podle hesla jak Trump k nám, tak my k němu. Rány pod pás jsou rázem dovoleny.
V březnu 2016 definoval šéfredaktor New York Times Dean Baquet nová pravidla pro citaci anonymních zdrojů. Šlo o reakci na několik předchozích přešlapů, kdy se tyto zdroje ukázaly jako nevěrohodné. "Anonymita by měla být poslední možností, v situacích, kdy by Timesy jinak nemohly zveřejnit informace, které považují za zpravodajsky podstatné a věrohodné. Tento standard je třeba brát vážně a důsledně uplatňovat."
Mnoho a mnoho zdrojů
O necelý rok později, v únoru 2017, kdy New York Times psaly o prvních týdnech Trumpa v Bílém domě, postavily svůj text takřka výhradně na anonymních zdrojích. "Tento záznam prvních dnů Trumpova Bílého domu vychází z rozhovorů s mnoha vládními úředníky, kongresovými poradci, bývalými členy týmu a ostatními lidmi z okolí nové administrativy, mnoho z nich požádalo o anonymitu," říkalo tehdy vysvětlení přímo v textu.
A tato praxe se od té doby opakuje. New York Times i Washington Post ve svých článcích informují, že mluvily s mnoha (dozens) zdroji, někdy uvedou i přesné číslo ("pro tuto reportáž jsme mluvili s třinácti lidmi"), ale v drtivé většině pak doplní, že zdroje chtěly zůstat v anonymitě. Stalo se to už více méně normou.
Ať Donald Trump odejde z Bílého domu v lednu 2021, nebo až o čtyři roky později, už změnil Spojené státy. Ze svého úhlu pohledu má autor tohoto textu za to, že k horšímu. Což ovšem platí i o amerických médiích, která v honbě za ním své standardy také o něco snížila.
