Česká veřejná debata má nekorunovaného krále. Krále všech argumentů, před jehož majestátem všechny námitky blednou.
Jeho Veličenstvo Omezování Svobody I. tentokrát vládne debatě o zákazu kouření v restauracích. Naposledy myslím hájilo naše právo parkovat v Praze zdarma, kde se nám zlíbí. Nebo trávit neděle v hypermarketech? Už ani nevím.
Pokaždé když v Česku někdo navrhne pravidla pro některé odvětví podnikání či jinou aktivitu, ozvou se tři různé typy hlasů proti.
Zaprvé protestují ti, koho se pravidla mají týkat. Na tom není nic divného. Je normální, že se regulace otevírací doby nelíbí řetězcům, a parkovací zóny zase těm, kdo nechtějí nebo nemohou jezdit po Praze metrem. Pokud na druhé straně oni chápou, že jejich zájem není definitivní mírou všech věcí, je vše v pořádku.
Druhou kategorii tvoří věcné námitky. Zaznívá varování před důsledky omezení otevírací doby na zaměstnanost či možnost nákupu pro některé skupiny obyvatel, diskutuje se, zda zákaz kouření nevyžene štamgasty z hospod, nebo zda regulace parkování poškodí firmy v centrech měst. Některé argumenty jsou relevantní, jiné spíš úsměvné (třeba když se za ohrožení ekonomiky vydávají opatření fungující v ekonomicky mnohem úspěšnějších městech a zemích), ale i to je v pořádku – diskuse je od toho, aby oddělila zrno od plev.
Jenže pak zazní fanfáry, vše ztichne, a do debaty vstoupí Jeho Veličenstvo. Obvykle promlouvá hlasem politiků ze stran, které si zakládají na přívlastku „pravicové“. Nezdržuje se úvahami, zda bude opatření prospěšné, nebo škodlivé. To je dobré pro obyčejné smrtelníky. Král všech argumentů jakákoliv nová pravidla odmítne z principu – jako „omezení svobody“.
Debata rázem utichne. Není divu. Král má naprostou pravdu. Protiargument neexistuje. Ano, každé pravidlo je omezení svobody, s tím skutečně nelze nijak polemizovat.
Ovšem na druhou stranu – hlasům, které pouze konstatují samozřejmé, není třeba příliš věnovat pozornost. I král všech argumentů je ve skutečnosti nahý. Až si to uvědomíme, přijde o svůj trůn a veřejná debata v Česku se začne více podobat diskusím v zemích, kde se tak už stalo. Bude věcná, budou se v ní vážit různé legitimní zájmy a bude se v ní hledat – a proto i snadněji nacházet – řešení.
Těžko říct, zda někdy lidé žili v absolutní svobodě, ale jisté je, že ve chvíli, kdy se dva neandertálci dohodli, že příštího mamuta zkusí skolit společně, jejich svoboda skončila.
Napadá mě – jak by asi dopadl Mojžíš po návratu ze Sinaje, kdyby mezi izraelskými staršími převládali představitelé „autentické“ pravice? (Někteří z těch dnešních prominou, že je v následujícím fiktivním rozhovoru tak trochu vykrádám.)
Mojžíš: „Tak jsem na Sinaji mluvil s Hospodinem. Budete koukat! Dal nám Desatero božích přikázání.“
Jozue: „No nazdar! Deset nových zbytečných regulací?“
Áron: „Jozue má pravdu. Hospodin pomalu okrajuje naši svobodu. Tos' nemohl odmítnout?“
Mojžíš: „Bylo mi to blbý. Přece jenom, vyvedl nás z egyptského otroctví.“
Jozue: „Nesmysl! To není zásluha Hospodina, ale masy obyčejných izraelitů, kteří svou nevýkonností a pouhým pasivním žitím v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil, vytvořili předpoklady pro náš exodus.“
Áron: „Přesně tak. Ale tys byl vždycky naivní pravdoláskař. Tak povídej.“
Mojžíš: „První přikázání je: V jednoho Boha věřiti budeš.“
Áron: „No, to jsem si mohl myslet! Takže sotva jsme přestali poklonkovat faraónovi, tak se máme hrbit před někým jiným?“
Jozue: „Mně to teda připadá horší než ten Egypt! Vždyť je to cenzura. Zase bude povolený jen jeden oficiální názor? A když někdo řekne, co si myslí všichni, tak co jako ksakru?“
Mojžíš: „Hele, bacha, pak tu je: Nevezmeš jména Božího nadarmo! A Hospodin říkal něco o potrestání synů až do čtvrtého pokolení. Ale pánové, nerozčilujte se, trojka vám zaručeně zvedne náladu. Poslouchejte: Pomni, abys den sváteční světil. Dobrý, ne? Vždycky v sobotu si pěkně odpočineme!“
Jozue: „Já se picnu! To chce nikým nevolený Hospodin rozkazovat majitelům firem, kdy můžou mít ve svých vlastních, soukromých podnicích otevřeno?“
Mojžíš: „No, on říkal, že ti nejchudší, co pořád jen dřou, aby měli aspoň jeden den klid.“
Áron: „Tak tohle může říct jenom neomarxista! Měls‘ mu vysvětlit, že právě ti nejchudší na to doplatí nejvíc! Třeba ti chudáci, co pracují pro mě – jen tak tak, že neumírají hladem. A Hospodin je chce připravit o jednu denní mzdu?“
Jozue: „Navíc – podnikatelé budou muset ušlý zisk nějak nahradit. Takže zdraží zboží a chudí na něj nebudou mít!“
Áron: „Já teda říkám otevřeně – můj kamenolom, moje pravidla!“
Mojžíš: „No, já nevím. Ale hele, čtyřka je v pohodě: Cti otce svého i matku svou.“
Jozue: „To že je v pohodě? Vždyť je to sociální inženýrství! Co má nějaká instituce co strkat nos do rodinných vztahů?“
Áron: „Přesně! To bychom to dopracovali! Nakonec to někdo ještě otočí a nebudeme ani smět řezat vlastní děti, ne? A že si to ten můj syčák Eleazar občas zaslouží, jen co je pravda!“
Mojžíš: „Hm. Ale poslouchejte, pětka, ta je jasná: Nezabiješ. No? To je přece fakt důležitý. Přece člověk je božím obrazem!“
Jozue: „No tak to už je úplná blbost. Kdy prosím tě něco vyřešil plošný zákaz? Lidi se budou zabíjet dál, jenom se to celé přesune do ilegality!“
Áron: „Já Hospodina chápu, ale musí si uvědomit, že tohle páchání dobra nikdy nic pozitivního nepřineslo.“
Jozue: „Moje řeč. Nulová tolerance je nesmysl. Kde je poptávka, tam je taky nabídka. Co tam máš dál?“
Mojžíš: „Dál je tu: Nesesmilníš.“
Áron: „Cože?“
Jozue: „Jen tak? Bez ničeho dalšího?“
Mojžíš: „Ano.“
Jozue: „No tak, já asi vím, jak to Hospodin myslel. Ale bude to muset upřesnit, aby bylo jasný, že se to týká těch odporných sodomitů, ze kterých je mi taky na zvracení. Řekni Hospodinovi, že tady může klidně ještě přitvrdit. Aby nám tu za pár let nepořádali nějaký procesí!“
Áron: „Hele, počkej – a nemohli bychom pod to šoupnout ještě obtěžování našich, izraelských žen cizincema? Rozumíš – nemyslím když sem tam někdo z nás… to zase nebudeme zavádět nějaký falešný koncept ženských práv. Ale myslím všechny ty dobře živené mladé muže z okolních kmenů!“
Jozue: „Dobrej nápad! Tak dál.“
Mojžíš: „Sedmička je: Nepokradeš.“
Jozue: „Hm, já teda nevím, jak Hospodin, ale já neznám účinnou metodu, jak rozlišit čisté a špinavé peníze.“
Áron: „Ten sluníčkář se prostě rozhodl, že direktivou od stolu stvoří ideální společnost. Nechce trh ani klasickou politiku a věří, že se dá vládnout humanistickými apely.“
Mojžíš: „Hele, mě už to nebaví, příště se na tu Sinaj škrábejte vy, jsem zvědavej, s čím přijdete. Ale už jsme skoro na konci – dál je tu: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
Jozue: „Proti komu?“
Mojžíš: „Proti bližnímu svému.“
Áron: „To je nějaká novinka. Kdo to jako má být – ten bližní?“
Mojžíš: „No, Hospodin říkal, pro začátek prý všichni izraelité, ale off record mi naznačil, že by to výhledově měli být úplně všichni.“
Jozue: „Já jsem to tušil! Klasická salámová metoda. Podáš progresivnímu levičákovi prst a utrhne ti celou ruku!“
Áron: „Nic, pro vlastní děti sbíráme manu, nemůžeme pomáhat všem. Nakonec Hospodin ještě pošle někoho, kdo po nás bude chtít, abychom taky všechny milovali, ne? Jen ať si je pěkně nastěhuje k sobě!“
Mojžíš: „No, on naznačoval, že něco takovýho možná nakonec udělá. Ale pánové, jestli máte problém s bližním, tak to je blbý, protože v posledních dvou přikázáních je taky – hele: Nepožádáš manželky bližního svého a Aniž požádáš statku jeho.“
Jozue: „To je skoro stejný jako šestka a sedmička, ne? Prostě přebujelý byrokratický aparát, který nemá nic užitečného na práci, tráví čas neustálým vymýšlením obrovského množství zbytečných předpisů.“
Áron: „To jsou děsivě, děsivě špatná přikázání.“
Mojžíš: „Tak to vám teda pěkně děkuju! Co mám teď říct Hospodinovi?“
Jozue a Áron: „Hele – prostě se ho normálně zeptej ‚A vy jste kdo?‘ To by mohlo zabrat!“
