V monolozích hlavních protagonistů se to jenom hemží odkazy na vznešené normy mezinárodního práva. Nejčastěji se přitom hovoří o právu na sebeobranu. Izraelská vláda popisuje svoji invazi do Libanonu jakožto akt sebeobrany, kdy brání Izrael před útoky Hizballáhu, který představuje bezpečnostní hrozbu pro jeho severní část. Jaká je situace na druhé straně?
Sebeobrana proti sebeobraně
Pro Libanonce bezpochyby představuje izraelská armáda bezpečnostní hrozbu (minimálně stejně velkou, jakou je Hizballáh pro Izraelce), zvláště když viděli, jaká je její reakce na únos několika vojáků. I oni tedy mají právo na sebeobranu (před izraelskou sebeobranou). Blízký východ má jednu zajímavou vlastnost, těžko zde najdete někoho bez viny. Pokud Izrael (a většina světa) po právu odsoudil vůdce Hizballáhu k smrti za zabití stovek lidí v minulých letech v severním Izraeli, pak by mezinárodní společenství mělo stejně postupovat i vůči izraelskému generálnímu štábu v případě, že se ukáže, že to s popravami zločinců přehnal a je zodpovědný za destrukci a stovky zbytečně zmařených životů v jižním Libanonu a Bejrútu.
Jak by vypadala libanonská aplikace práva na sebeobranu v míře, v jaké ji svět toleruje Izraeli? Jestliže se na libanonské straně vyskytnou stejné důvody, které vedly Izrael k sebeobraně (zbytečné zabití stovek občanů v průběhu několika minulých let, korunované krvelačným únosem dvou příslušníků ozbrojených složek), pak má libanonská vláda nebo kdokoliv, kdo se rozhodne jí pomoci, právo v rámci sebeobranného honu na izraelské generály v přiměřené míře bombardovat Jeruzalém (sídlo vlády) a ničit izraelskou bezpečnostní infrastrukturu: mosty, dálnice a elektrárny. Přiměřené "vedlejší škody" jsou akceptovatelné. Další kolo izraelských sebeobranných akcí by na sebe jistě nenechalo dlouho čekat, což by vedlo k další eskalaci "sebeobranných opatření". To vše by se dělo s posvěcením nejnovější interpretace mezinárodního práva.
Všichni se cítí ohroženi
Nelze nevzpomenout právo na preemptivní úder, hit předchozího dějství. Pro připomenutí: Tento princip byl použit pro ospravedlnění útoku USA na saddámovský Irák. Jak by mohly vypadat další aplikace práva na preemptivní úder? Zajisté by bylo možné interpretovat i současnou izraelskou ofenzívu jako preemptivní úder proti Hizballáhu, který hrozí vymazat Izrael z mapy. Za prima facie příklad preemptivního útoku by však bylo možné označit i případný úder Iránu na Izrael. Není tomu tak dávno, co Izrael deklaroval svoji ochotu zaútočit na iránská jaderná zařízení dle svého vlastního uvážení. Zatímco iráckou armádu si lze jen stěží představit jakožto bezpečnostní hrozbu pro Spojené státy, izraelská hrozba pro Írán je nesrovnatelně bezprostřednější a hmatatelnější. Nejenže má Izrael kapacitu realizovat svůj cíl, jeho hrozba je ještě přesvědčivější při vzpomínce na preemptivní zničení iráckého reaktoru Osirak izraelským letectvem v roce 1981. Tím však posloupnost preemptivních akcí nekončí. Stejně jako se Írán cítí ohrožen Izraelem, cítí se i Izrael ohrožen Íránem, a i on si tedy může nárokovat právo na preemptivní úder.
Jaké bude vyústění této situace? Zdá se, že se při aplikaci normy "právo na preemptivní úder" limitně blížíme stavu vzájemného zničení, kdy obě strany preemptivně zaútočí na protivníka, protože jejich bezpečnost bude bezprostředně ohrožena přípravou druhého státu na preemptivní úder. To vše posvěceno odkazem na rádoby univerzální princip mezinárodního práva.
Proklamovaná povinnost zdržet se násilí
Při sledování současného dramatu jsem se však nejvíce zarazil u proklamované povinnosti zdržet se násilí při realizaci politických cílů. Pobavený úsměv u mě vyvolává vzpomínka na požadavek Izraele (EU, USA, České republiky a dalších), aby se palestinský Hamas zcela zřekl násilí při realizaci svých cílů, vznesený navíc ve chvíli, kdy převzal vládní zodpovědnost za bezpečnost Palestinců. Několik týdnů poté, co bylo právo Hamasu na jakékoliv násilí a válku (ius ad bellum) a priori odmítnuto, použil Izrael násilí pro realizaci svých vlastních cílů. Pokud dnes USA, EU či ČR vznáší nějaké etické námitky k současné izraelské ofenzívě, týkají se v převážné míře otázky, jakým způsobem Izrael (a Hizballáh) používá násilí a vede válku (právo ve válce - ius in bello), zda se vyhýbá civilním obětem a na jaké útočí cíle, přičemž o oprávněnosti samotného zahájení války na osvobození dvou rukojmích (ius ad bellum) se nediskutuje. Izrael se zřejmě poučil z irácké ofenzívy, kdy se ukázalo, že na původní argumenty legitimizující zahájení války se ve víru událostí postupně zapomene a že potřeba dokončit práci bude dostatečným důvodem pro pokračování vojenských akcí ("Let us finish the job and stabilize war-torn Iraq").
Jak si při sledování tohoto absurdního dramatu uchovat morální integritu a zdravý rozum? Prvním řešením je "moralizující" kritika války i terorismu, apel na vyčištění mezinárodního práva od nesmyslů typu právo na preemptivní úder a důsledné prosazování zásady moje právo končí tam, kde začíná právo druhého.
Válka jako přirozená součást politiky
Druhým řešením je "realistická" rezignace na aplikaci morálky na válku (a mezinárodní politiku obecně) s odkazem na anarchický charakter mezinárodního systému a nevyhnutelnost násilí při absenci globálního Leviathana. V této situaci nehraje mezinárodní právo žádnou roli, protože moje právo (například právo na sebeobranu) sahá až tam (jen tam), kam sahá moje moc a schopnosti. Toto vnímání světa má v západním myšlení dlouhou tradici, která se může projevovat v heroizaci války (a vojáků), používání války jakožto nezbytného doplňku diplomacie či v chápání války jako přirozené součásti mezinárodní politiky. Mimochodem si všimněme, do jaké míry se reakce na válku v Libanonu podobá reakci na přirozené přírodní katastrofy. Stalo se "neštěstí" a svět spěchá "postiženým" na pomoc: bouře se přehnala a tak se organizují dárcovské konference a úklidové čety v podobě misí OSN.
Problém však je, co s terorismem. Pokud přijmeme "realistický" postoj a rezignujeme na aplikaci morálky na jeden druh násilí na lidech (válku), nevidím důvod pro moralizování nad jiným druhem násilí (terorem). Pokud chápeme válku jakožto přirozenou a nevykořenitelnou součást mezinárodní politiky, pak to samé musíme prohlásit o terorismu.
Ničivé tsunami? Válka v Libanonu? Útoky na londýnské metro? Takové věci se holt občas stávají. Uklidíme mrtvé a raněné a show může pokračovat.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.
