Orientovat se ve zbytečně oddalovaném nástupu vlády Petra Fialy není jednoduché. Prezident blokuje jednoho ministra, jehož jméno nikdo nesmí říct, ale všichni víme, že je to kandidát na ministra zahraničních věcí Jan Lipavský.
Premiér Fiala se prezidentskému vetu nechce podvolit, protože výběr kabinetu je na něm, ale v rámci pokusu o smír dopřává prezidentovi kolečko audiencí s jeho budoucím kabinetem. To se ale naplno nesmí říct také.
A aby těch tajností nebylo málo, Lipavský místo přiznání, že mu Zeman osobně doporučil stažení kandidatury, dál mlží, že vše probíhá, jak má. Koneckonců vždyť přece oficiálně stále ani nevíme, kdo prezidentovi v ministerské sestavě vadí. Učiněný Kocourkov…
Ať už se Lipavský nakonec do Černínského paláce dostane, či nikoli, Zeman již částečně vyhrál. Symbolika defilé promrzlých ministrů pochodujících poslušně v zástupu lánskou oborou říká hodně o tom, kdo tu drží moc. Lipavský se pokusil této potupné šarádě přizpůsobit. Po letité bojovnosti opozičního piráta je najednou veta, při odchodu od prezidenta zněl notně schlíple, div ne jako pracovník Pražského hradu: vůči Číně musíme být pragmatičtí, stojíme po boku Izraele, V4 je užitečný projekt…
Finále této zákopové války se dočkáme příští týden. Petr Fiala udělal ministerským orlojem v Lánech maximum, aby prezidentovi vyšel vstříc. Sám Lipavský se pak pokusil o sblížení postojů s Hradem. Více už nelze udělat. Pokud si i přesto Zeman vybere střet, pak premiérovi nezbude než jít do kompetenční žaloby, což znamená měsíc či dva čekání na Ústavní soud. A také měsíc či dva přesluhování vlády Andreje Babiše.
Nezbývá než doufat, že Zeman umí počítat a ví, že tuto bitvu ve své dlouholeté válce za imperiální pravomoci nemůže vyhrát a stáhne se.
Do nebíčka, nebo do peklíčka?
Sestavování kabinetu šlo Petru Fialovi nakonec mnohem snáze, než se po vítězství pětice dosti rozdílných stran dalo čekat. Dát ovšem Černínský palác Pirátům, a ještě nepříliš zkušenému exposlanci Lipavskému, lze považovat za strategickou chybu.
Po volbách se kdekdo obával, jestli Miloš Zeman zcela neporuší ústavu a nejmenuje nezávisle na výsledku hlasování svého oblíbence Andreje Babiše premiérem menšinové vlády. To nakonec neudělal, ale nepochybně bylo zbytečné ho posilovat tak slabou nominací v oblasti, kde tradičně Pražský hrad hraje důležitou roli - v zahraniční politice. Petr Fiala přece musel vědět, že právě ve hrách o tento post se prezident v minulosti dopustil těch největších karambolů, když dokázal protiústavně vyblokovat kandidáta ČSSD Miroslava Pocheho v roce 2018.
Ani Lipavský zjevně hned nepochopil, že jeho nominace nemusí být ani tak vstupenkou do politického nebe, jako spíše poukazem k návštěvě politického pekla. V tradici svých předchozích silných výroků hned vzkazoval, že by velvyslancem na Ukrajině neměl být zkušený diplomat Petr Pirunčík, který sice nyní pracuje pro Hrad, ale má velmi dobré reference. V rámci příliš rychlé mluvy také odsoudil velvyslanecké místo ve Finsku pro ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha. Jakkoliv je kritika politických trafik správná, je třeba brát zřetele na fakt, že Vojtěch je již součástí vyjednaného balíku velvyslanců a má od finské strany agrément, který stahují obvykle jen banánové republiky.
Pokud by si člověk chtěl zahrát na paranoidního konspirátora, napadlo by ho, že část pětikoalice Pirátům nabídla Černínský palác schválně, aby se po volebním otřesu zcela rozpadli na střetu s Pražským hradem.
Zeman přejel v křesle ústavní Rubikon
Šance Lipavského na úspěch paradoxně zvýšil ten, který mu stojí v cestě - Miloš Zeman - svým tvrzením, že přes jedno jméno nejede vlak. Protože tím porušil dosavadní polistopadovou hru na kočku a myš mezi premiérem a prezidentem, kdy prezident v zákulisí tlačí na nového předsedu vlády, ale výsledný ministerský záměr oznamuje premiér, neboť jde o jeho zodpovědnost.
Své pochybnosti nejrůznějším zdržováním dávali najevo prezidenti Václav Havel i Václav Klaus, ale nikdy nestavěli premiéra tak okatě ke zdi, jako se o to již pravidelně pokouší Miloš Zeman. Z minulosti známe mnoho příkladů, kdy se prezident ministrům vzpíral (paradoxně to zažil i Zeman v roli premiéra u prezidenta Havla). Někdy čekání na vládu proto bylo opravdu dlouhé (podruhé byl Mirek Topolánek jmenován premiérem 8. listopadu 2006, ale vládu s nemilovaným Karlem Schwarzenbergem Václav Klaus přijal až 9. ledna).
Miloš Zeman se však pokouší od dob Rusnokova kabinetu bez důvěry o rozšíření bitevního pole až ad absurdum. Pro Petra Fialu je to o to těžší, že se nemusí "jen" postavit Hradu, ale i odčinit tradici submisivních premiérů Sobotky a Babiše. Ač je nyní Fiala kritizován, že vůbec připustil lánské divadlo před prezidentskou kukaní, koná nejspíše správně. Pokud ke střetu o slabou nominaci Lipavského opravdu dojde, nebude ho moci nikdo napadat, že se pro shodu s Pražským hradem nepokusil udělat maximum.
Zbytečné ztráty, ale jedna výhra
Ať už střet o Lipavského dopadne jakkoliv, už teď je jisté, že za toto politikaření zaplatí celá republika. Krátkodobé důsledky oddalované výměny exekutivy jsou jasné: Babišova vláda zavádí povinné očkování, nová vláda ho však zruší. Babišova vláda chce drahé energie snížit přes DPH, nová vláda anoncuje řešení přes sociální dávky. A takto by se dalo pokračovat ještě dlouho.
Dlouhodobé následky sporu o Lipavského pak nepochybně poznamenají zahraniční politiku, což je před českým unijním předsednictvím hodně riskantní. I když Zeman prohraje boj o Černínský palác, stále mu zůstane v ruce spousta možností, jak vládě škodit. Od nekonečných sporů o velvyslance po nerespektování vládní zahraniční politiky, v čemž se Zeman vždy vyžíval.
Ale přes všechny tyto ztráty ze zcela zbytečného sporu se zde rýsuje jeden zásadní přínos. Ať už Pražský hrad ustoupí, nebo ho k tomu bude muset přimět Ústavní soud, bude jasné, že ministry do své vlády vybírá premiér a prezident je může zablokovat jen v naprosto výjimečných případech.
Může si to sice každý přečíst v ústavě, ale protože jde o odstavec, který Miloš Zeman rád přeskakuje, nezbývá než mu to důrazně připomínat.
Video: Lipavský nesdělil, jestli k němu měl Zeman výhrady. Má se prý postupovat podle ústavy
